Ve Francii přituhuje, čeká jí volební souboj konzervativců s extrémní rudozelenou levicí

Přestože dnešní Česká republika již nemá tak úzké vztahy s Francií jako tomu bylo u předválečného Československa, stále má tato země na nás významný vliv. Kromě toho, že je jedinou jadernou mocností v rámci EU a má velice silnou armádu, tak spolu s Německem je tím, kdo reálně určuje další směřování Evropské unie.

Při pohledu z České republiky, minimálně optikou našich politiků a médií, ale obecně i optikou většiny společnosti by se mohlo zdát, že po brexitu se v Evropské unii vše točí kolem Německa – nezvládnutá migrační krize, tragické dopady Energiewende na průmysl i životní úroveň obyvatel, armáda v nejhorším stavu od roku 1945. Není tomu tak, tím druhým silným hlasem je stále ještě kontinentální velmoc – Francie. Přesto jsou naše znalosti o ní a o tamním dění poměrně omezené. Svou roli hraje jak geografická vzdálenost, tak omezená znalost francouzského jazyka. Přitom Francie je země, která si naši pozornost z řady důvodů zasluhuje. Ať již jde o její silný hlas v EU, o její silnou a stále schopnou armádu, její realistický přístup k jaderné energetice, ale i významný podíl průmyslu (včetně toho automobilového) na tvorbě francouzského HDP. Ale kvůli jevům, které již tolik pozitivní nejsou, tedy opět nezvládnutou migraci, růst radikálních islamistů v populaci, kteří jsou stále početnější a agresivnější, až po významnou podporu extrémistů z řad levice a zelených, proti kterým je i Kateřina Konečná umírněný a středový politik.

Po bezprecedentním výprasku, který utrpělo politické hnutí současného francouzského prezidenta Emmanuela Macrona v posledních volbách do Evropského parlamentu, půjdou Francouzi k dalším, mimořádným parlamentním volbám, již 30. června. Přestože Macron i mainstreamová média zdůrazňují údajnou hrozbu extrémní pravice, reálně je ve Francii velice slabá. Pokud k extrémní pravici budeme řadit stranu Reconquete kterou založil a vede publicista Éric Zemmour, tak ta podle posledních průzkumů má podporu zhruba čtyř procent voličů. Naproti tomu skutečný extrém, totiž toxický mix populistů, komunistů, socialistů a zelených, který kandiduje v koalici NUPES kterou vede Jean-Luc Mélenchon, atakuje až osmnáctiprocentní volební zisk. Přitom jejich vláda by ráda prosazovala program, o kterém se nezdálo ani našim komunistům v době normalizace.

Vzhledem k demografickým změnám, které v důsledku zvýšené legální i nelegální migrace stejně jako zvýšené porodnosti nových Francouzů mění i francouzskou politiku, je zde jedna z posledních šancí, kdy konzervativci spolu s umírněným středem mají možnost zvrátit postupné a stále se zrychlující změny francouzské společnosti.

Co také zazní v tomto díle:

V čem se liší studium na střední a vysoké škole ve Francii a v České republice.

Ve Francii panuje jistá forma rasismu, ale kupodivu je zaměřený proti lidem z východní a střední Evropy.

Francouzi žijí politikou mnohem víc než my, naproti tomu jejich znalosti o světě jsou výrazně omezenější.

Život ve Francii, zejména potraviny a bydlení, stojí i přes vyšší kvalitu a dvojnásobné příjmy stejně jako v České republice.

Dominantním tématem voleb do Evropského parlamentu byla nezvládnutá migrace a stálé snižování bezpečnosti.

Francouzská pravice dlouhodobě trpí roztříštěností a tím, že její lídři „spolu nemluví“.