V Sýrie se teď hraje i o budoucnost Evropy, nezdá se, že to naši lídři chápou

Také jste si všimli, že najednou není slyšet o Ukrajině, není slyšet o Gaze nebo Libanonu? Ani nebudu upozorňovat, že není slyšet o Jemenu, Súdánu, Mali a mnoha a mnoha zemích světa, kde lidé trpí úplně stejně, někde i víc. I když porovnávat lidské utrpení je nesmyslné, vždy je tragické. Mám na mysli spíš počty obětí, kde africké konflikty jednoznačně vedou, ale Afričané v evropských a amerických médiích nikoho příliš nezajímají. Najednou je středobodem světa Sýrie a konec vlády rodiny Asadů. Řada lidí, kteří ještě dnes hledají Sýrii na mapě, přesně ví, co se stalo, a hlavně co se bude dít. Já to opravdu nevím, a to se Blízkému východu věnuju desítky let, v řadě zemí regionu jsem strávil dost času a dodnes jsem v pravidelném kontaktu s lidmi, kteří se tam narodili. A to včetně Syřanů.

Pokud ještě dnes někteří lidé na Západě tleskají v souvislosti se zemí rozvrácenou třináct let trvající občanskou válkou řečem o inkluzivitě, nesvědčí to o ničem jiném než o jejich stupiditě. Pomyslnou laťku opět nasadila britská BBC a její pomatená reportérka, která se z Damašku rozplývala nad tím, jak „židé, muslimové a křesťané jsou společně v ulicích a věří, že …“ Mohu ji ujistit, že Židé určitě ne. Je otázka kde vůbec se ti syrští Židé, jejichž počet se odhaduje mezi třemi až pěti, schovávají, nicméně syrská židovská komunita, která při vzniku státu Izrael čítala nějakých třicet tisíc osob, již dávno buď žije jinde, nebo byla vyvražděna. Pokud dnes můžeme hovořit o židovské přítomnosti na území Sýrie, tak jedině v podobě izraelských vojáků (což ale mimochodem nejsou vždy jen Židé), kteří se z okupovaných a anektovaných Golanských výšin v okamžiku pádu Asadova režimu vysunuli hlouběji do syrského vnitrozemí.

Strašně moc, opravdu strašně moc bych Syřanům, jejich sousedům, a vlastně i nám tady v Evropě, kteří jsme byli zasažení migrační vlnou, přál, aby boje v Sýrii skončily, země se pozvedla a příslušníci různých etnických a náboženských menšin zde mohli žít v klidu a míru vedle sebe. Ale jak už jsem říkal, Blízký východ trochu znám a na pohádky už nevěřím. Mimochodem, ač to tak z médií nevypadá, ona ta občanská válka se zapojením vnějších aktérů stále trvá, každý den se v Sýrii střílí, bombarduje a umírají lidé.

Začnu tam, kde jsou boje nejtěžší a chování světového společenství nejostudnější. V syrských regionech Afrín, Kobani a Hasaka. Tam totiž žijí Kurdové. Jeden z největších národů na světě bez vlastního státu. Je jich přes čtyřicet miliónů, žijí na území čtyř různých států, historicky jsou obětí skutečné genocidy, dodnes jsou každý den zabíjeni, ale v jejich případě svět mlčí. Žádné titulky v médiích, žádní dojatí umělci pějící tklivé písně, žádný zájem v OSN. Proč to tak je, nikdo netuší, možná mají jen smůlu v tom, že jejich komunita žije sice na území čtyř států, ale ani jeden z nich není Izrael, takže když si není možné kopnout do Židů, není to pro pokrokový svět zajímavé. Kurdové jsou ale na samostatné téma, hodně dlouhé a hodně smutné. Zůstanu v Sýrii a u aktuálního dění.

Zatímco jsme všichni sledovali vítěznou jízdu „napravených islamistů“ z Hay’at Tahrir al-Sham do Damašku, tak proturecké milice se k nim nepřidaly, ale za vydatné letecké a dělostřelecké podpory Turecka zaútočily právě na Kurdy. Poté co dobyly Manbidž, plynule pokračovaly na Kobani a evidentně jim jde o to dobýt klíčové strategické objekty jako je například přehrada Tišrín. Proturecké milice, označované jako Syrská národní armáda, jsou tvořené lidmi, které byste asi v metru potkat nechtěli (i když třeba v Berlíně se vám to může snadno stát). Je to uskupení různých islamistů, v minulosti nezřídka příslušníků Islámského státu nebo Al-Kajdy, což je dodnes patrné i na názvech některých jejích částí jako jsou Jaish al-Islam, Faylaq al-Šám nebo Ahrar al-Šarkíja. Možná si řeknete, co je nám do Kurdů a jejich protivníků, vždyť se tam řežou stovky let? Tak bych vás chtěl ubezpečit, že hodně, nechme stranou, že i oni by si zasloužili klid a mír, nechme stranou, že to byli právě oni, kteří nesli největší tíhu bojů s islámským státem, ale právě oni dodnes za nás, za demokratický svět, dělají špinavou práci tím, že v tamních věznicích zadržují téměř dvanáct tisíc teroristů z Islámského státu a k nim nějakých šedesát tisíc jejich rodinných příslušníků. Nutno podotknout, že z řady rodinných příslušníků jsou dnes stejně schopní teroristé jako jejich tatínkové a manželé. Tisíce z nich mají občanství zemí Evropské unie, a ti kteří je nemají, se do Evropy dostanou jako „uprchlíci“. Není nutné příliš rozebírat co by to pro nás v Evropě znamenalo. Zatím jediná země, která byť omezeně brání Kurdy, jsou Spojené státy. Ale ani jejich pozice není jednoduchá, vzhledem k malému množství přítomných vojáků, extrémně složitému zásobování a neustálých útoků různých „sluníčkových“ a proruských sil, které neustále zdůrazňují, že tam Američané nemají co dělat. A ano, jsou to ti stejní, kteří v roce 2014, když Islámský stát masakroval různé etnické skupiny v Sýrii a Iráku, křičeli, proč Amerika nic nedělá, ale to je zkrátka věčný kolotoč dějin.

Když se mě lidé ptají, jak nyní budou kluci z Hay’at Tahrir al-Sham řídit Sýrii, když ji „osvobodili“, tak se vždy snažím upozornit, že dokud Sýrii nebude kontrolovat jedna vláda, tak nemůže být o míru řeč. Kromě Kurdů a protureckých milic, které kontrolují sever země, je tu Hay’at Tahrir al-Sham, který z Idlíbu dojel do Damašku a postupně se snaží jednak rozšiřovat kontrolu nad územím, které je důležité, zejména o naleziště přírodních zdrojů, kde už nyní naráží na území pod kontrolou Kurdů, a jednak se snaží domlouvat s kmenovými vůdci a jinými povstaleckými skupinami na spolupráci. Zatím se jim to daří, ale loajalita řady z nich je poměrně obtížně předvídatelná, zkrátka již v minulosti ukázali, že měnit strany konfliktu podle toho, kdo má aktuálně navrch, jim rozhodně není cizí. Do toho zde máme přítomnost cizích armád na syrském území – izraelské, americké, turecké, ruské, a to není nic, co by vám pomohlo uklidnit situaci a začít obnovovat válkou zničenou zemi.

Hodně nadějí se nyní upíná k Abú Muhammadu al-Džoulánímu, což je jeho „bojové“ jméno, které se ale nyní snaží odložit a pro svět vystupovat pod svým občanským jménem Ahmad Husajn al-Šará. Těžko říct, jsem spíš pesimista než optimista. Někdy se zázraky dějí, ale jsou to spíš výjimky, jako byl například Nelson Mandela, který to z teroristy dopracoval na nositele Nobelovy ceny míru. V naprosté většině případů to ale dopadlo špatně. Ahmad Husajn prošel metamorfózou z bojovníka Al-Káidy na dnešního hlasatele mírového soužití v Sýrii. To, jaký bude výsledek jeho vlády, ve finále bude záležet na tom, jak se mu bude dařit při ekonomické obnově země a odchodu cizích armád. Od ekonomiky se bude odvíjet jeho schopnost platit a odměňovat „své“ bojovníky, kteří po deseti a často více letech bojů také zestárli a ani je nebaví se věčně někde trmácet v pickapu, a každou noc spát v troskách jiné vesnice. Od odchodu cizích armád potom schopnost kontrolovat celou zem, a pokud možno spravedlivě dělit výnosy ekonomiky mezi všechny obyvatele Sýrie.

Jaká by měla být role Evropy, a proč by se Evropa vůbec měla angažovat? Nechám stranou takové věci jako pomoc bližnímu a soustředím se čistě sobecky na naše zájmy. Na prvním místě jde tedy o to, zajistit pokračování kurdské autonomie a její bezpečnost v rámci Sýrie, spolu se zajištěním dalšího provozu detenčních center pro bývalé příslušníky Islámského státu. Pokud se nám tohle nepodaří, tak máme v Evropě opravdu velký bezpečnostní problém a na vánoční trhy, které nebudou připomínat spíš vězení, můžeme v následujících letech zapomenout. Na dalším místě je nutné navázat styky včetně těch diplomatických s novým vládcem v Damašku, mohou se nám u toho kroutit prsty u nohou, ale naši strategičtí soupeři v regionu nespí, Turecko už svoje diplomatické zastoupení obnovilo, Rusko se zoufale snaží vyjednat své setrvání na základnách v Hmimímu a Tartúsu. Další hráči se také starají o své zájmy, sunitské země v oblasti se snaží zejména zastavit captagonovou epidemii, ale i „přitáhnout“ Ahmada Husajna a jeho Sýrii do svého tábora, čímž zásadně poškodí svého strategického rivala Irán, což je ostatně i v zájmu Izraele a koneckonců i v našem.

Kromě udržení teroristů v rukou Kurdů by měl být naším zájmem návrat syrských uprchlíků do vlasti z Turecka a Libanonu, což oběma zemím ulehčí a uklidní i jejich vnitřní politiku. A v neposlední řadě je to návrat syrských ekonomických migrantů z evropských zemí, kteří nejen, že jsou finanční zátěží pro naše rozpočty i bezpečnostním rizikem, ale v konečném důsledku jejich přítomnost mezi námi nahrává našim domácím extrémistům. Čím dřív budeme schopní prohlásit, že Sýrie je bezpečná země, tím dříve můžeme zahájit remigraci a odmítat nově příchozí.

K tomu všemu by ale kromě vynaložení peněz, které ale budou násobně menší než ty, které dnes evropské země vynakládají na následky syrské migrace potřebujeme také druhou věc, kterou tady ale nikdo nemá. Totiž vojenskou sílu a vůli jí použít, pokud by noví vládci Sýrie začali konat jinak, než dnes říkají. Pokud chcete být na Blízkém východě relevantní silou, stále platí, že kromě mírové ratolesti v jedné ruce, musíte mít v té druhé pořádný klacek. A když se rozhlédnu po dnešní Evropě nevidím žádné lídry, kteří by tohle chápali, a ostatně ani ten klacek.