Současné umělecké vysoké školy ovládli komouši, svoje děti bych tam nikdy neposlal.

Umění má řadu podob, často i takových, které za umění kromě jejich tvůrců málokdo považuje. Tvorba Davida Černého je pro někoho možná provokativní, ale nikdo mu nemůže upřít, že je výsledkem originálních nápadů a tvrdé práce. David je mezi často levicovou uměleckou scénou trochu výjimečný také svým nepříliš politicko-korektním vnímáním světa kolem nás.

David Černý se sice narodil do umělecké rodiny, ale od útlého mládí ho fascinovala technika. Zejména to, jak funguje. Možná i proto je dnes často zklamaný, když se setkává s lidmi z generace dnešních dvacátníků, ale i třicátníků, kteří mají velké mezery v základních znalostech nejen mechaniky, ale i fyziky. V rozhovoru se dotkneme i jeho cesty od dětství, kdy ho kromě již zmíněného bavila také kybernetika a astronomie. Jeho cesta od techniky k umění se změnila až před nástupem na Vysokou školu, kdy nastoupil na pražskou UMPRUM.

Prvním počinem, kdy ho zaznamenala i širší veřejnost, bylo přemalování tanku na náměstí Kinských (tehdy náměstí Sovětských tankistů). Akce nebyla samoúčelná, ale měla ukázat na lež, kterou samotný pomník byl. Oproti tvrzení komunistů na pomníku nestál první tank, který v roce 1945 dorazil do ještě bojující Prahy, ale úplně jiný typ tanku (místo středního T 34, těžký IS-2m), a dokonce i úplně jiného taktického čísla (z neznámých důvodů namísto I-24, komunisté razili číslo 23). Pomník tak namísto připomínky hrdinství gardového poručíka Ivana Hončarenka, který v Praze v boji s ustupujícími Němci padl, byl spíše symbolem sovětské okupace Československa a jeho zařazení mezi jeho kolonie. Po akci Davida Černého se nakonec tento tank dostal na důstojné místo, do Vojenského technického muzea Vojenského historického ústavu v Lešanech, kde je prvním exponátem, na který návštěvníci narazí.

Současné snahy Ministerstva kultury a některých aktivistů zavést u nás „statut umělce“, který by umožňoval rozdávat prostředky ze státního rozpočtu lidem, kteří budou prohlášeni za umělce, nechápe a rozčiluje ho. Nechápe ho o to víc, že se ho snaží prosadit vláda, která sama sebe označuje za rozpočtově odpovědnou.

K dnešnímu uměleckému školství, a je lhostejné, zda v České republice nebo kdekoliv ve světě, má hluboký despekt. Ovládla ho idelogie, často extrémně levicová, která za umění maskuje různé velmi jednostranné pohledy na to, jak lidem organizovat život. On sám doporučuje, pokud má někdo chuť tvořit, vystudovat cokoliv z „tvrdých“ oborů, a je lhostejné, zda to bude medicína či technika, a teprve následně hledat ve své tvorbě vlastní cestu.

Co také zazní v tomto díle:

Proč nesnáší označení kumštýř, nebo multimediální umělec?

Odsouzení za výtržnictví získal v rozmezí roku a půl, jak za komunistů, tak v nové demokracii. V roce 1991 to bylo za růžový tank.

Přestože je plně kvalifikovaným dopravním pilotem, nakonec k aerolinkám nenastoupil a létá jen soukromě, s letadly i vrtulníky.

O zkušenosti z návštěvy umělecké školy v Číně, o naprosto jiných rozměrech i chápání umění.

Jak to bylo se skandály s Entropou a Saddámem Husajnem ve formaldehydu.

Proč ve své pražské galerii Musoleum zavedl speciální zvýšené vstupné pro levicově smýšlející studenty.