Referendum o Guayaně ve stylu „o nás, bez nás“ - venezuelský prezident nebezpečně posouvá hranice zahraniční politiky

Jižní Amerika většinou stojí mimo zájem nás lidí žijících ve střední Evropě. Jako destinace pro dovolenou je dost vzdálená, naše vzájemná ekonomická výměna je relativně malá, tamní migrační toky míří většinově do USA. Nic, co by nás v souvislosti s problémy, které řešíme, mělo příliš vzrušovat. Nyní je ale situace jiná. Venezuela vznesla nárok na území sousední Guayany a potvrdila ho více než podivným referendem. Nutellu to sice nezdraží, ale je to další nebezpečný precedens pro mezinárodní vztahy.

Venezuelský diktátor Nicolas Maduro není v úplně nejlepším postavení. Jeho režim sice stále přežívá, jednak díky volebním manipulacím, jednak díky násilí ze strany jeho bezpečnostních složek vůči opozici, ale v lehké situaci není. Jeho předchůdce Hugo Chávez vyčerpal většinu rezerv, které země měla, a navíc vládl v době hospodářské konjunktury. V okamžiku, kdy se již ekonomika začínala zásadně obracet k horšímu, stihl včas zemřít. Vypadá to, že Maduro možná našel lék. Vyhlásil referendum o připojení části území sousední země – Guayany – k Venezuele. V minulosti jsme zažili řadu podivných referend. Adolf Hitler nechal po okupaci Rakouska hlasovat v referendu pro jeho připojení k Říši, kde již samotný hlasovací lístek dával tušit, jak hlasovat. Vladimír Putin zorganizoval referendum o připojení oblastí, v kterých se bojovalo, a tam kde nějací obyvatelé zůstali, volili pod dozorem po zuby ozbrojených vojáků. Nicolas Maduro to vše posunul na zcela novou úroveň. V jeho referendu hlasovali občané Venezuely o připojení území Guyany, ve kterém nemohli hlasovat občané Guyany. Navíc, jak už je ve Venezuele obvyklé, nikdo ani neví, kolik lidí, kde a zda vůbec hlasovalo.

Pokud jde o schopnost se bránit vojenské akci ze strany Venezuely, je Guyana ještě v horší pozici, než byla Ukrajina v případě té ruské. S jistým zjednodušením se dá říct, že Guyana vlastně klasickou armádu nemá, spíš policejní síly, bez jakékoliv těžší výzbroje, bez bojových letounů či lodí. V tomto směru si Maduro vybral nejlepšího možného protivníka, z těch dalších totiž přicházejí v úvahu pouze Kolumbie a Brazílie, tedy země, kde vládnou levicoví prezidenti, a tedy jeho spojenci, ale také země na jejichž armádách by si ta venezuelská již mohla vylámat zuby.

Současná krize také bortí klišé šířené zejména levicovými médii a politiky, že Latinská Amerika je „hřiště“, na kterém se nic neodehraje bez vědomí či proti vůli USA. Fakt je ten, že USA mají na dění v tomto regionu již delší dobu velmi malý vliv. Dnešní USA, které jsou vojensky exponované na Blízkém východě, v Pacifiku, zajišťují bezpečnost Evropy, sice stále mají kapacitu, která by efektivně a rychle anulovala Venezuelské ozbrojené síly, ale nebudou k tomu mít politickou vůli. Blíží se prezidentské volby, nikdo nemá chuť se zapojovat do dalšího konfliktu, navíc s velmi těžko definovatelným cílem. A obecně je znát, že USA přestává bavit hrát roli světového četníka, po kterém sice všichni volají v časech krize, ale když jí USA vyřeší, zbytek světa je začne peskovat a poučovat.

Co také zazní v tomto díle:

Jak fungují referenda o připojování cizích území.

Režim ve Venezuele a geneze jeho vývoje. 

Vojenské diktatury v Latinské Americe a jejich vliv na společnost.

Latinská Amerika není Afrika, i když tam žije mnoho chudých lidí, obecně je tam společnost bohatší a v něčem nám mnohem bližší.

Možné scénáře konfliktu mezi Venezuelou a Guaynou, vojenské i politické.

Role USA v Jižní Americe z historického pohledu, dnešního, i možnosti jejich angažmá v aktuální krizi.

Československá a česká stopa v regionu.

Role Ruska v současném dění je významně menší, než by se z některých médií mohlo zdát.