Proč ve mně Rusové a Palestinci ničí lidský soucit

Vždy, když jsem přišel do styku s nějakou tragédií a je jedno zda osobně, nebo zprostředkovaně v médiích, mojí první reakcí vždy byla lítost a hned vzápětí snaha nějak pomoci. Přiznám se, že tohle schéma se u mě, v poslední době v určitých případech mísí s úplně jiným, totiž, změňte své chování a potom s vámi opět budu mít soucit. Ano, tušíte správně, problém mám s Rusy a Palestinci. A ano, dost mě to samotného bolí.

Moc dobře si pamatuji, jak moje babička, paradoxně narozena ve Vídni, která uměla německy stejně dobře jako česky, zarputile psala Německo s malým „n“. Neměla Němce totiž ráda. Kvůli tomu, co během druhé světové války způsobili naší rodině, Československu a z jejího pohledu vlastně i lidstvu. Přitom, vzhledem k tomu, kdy jsem to mohl jako dítě začít vnímat, to muselo být již téměř čtyřicet let od konce války. Paradoxně obdobný problém měla i se Sovětskou armádou, protože konec války ji zastihl v Brně, kde Rudá armáda kromě osvobození od nacistů „osvobodila“ také řadu Čechoslováků od jízdních kol, hodinek a jiných věcí, které její vojáky zaujaly. Přičemž to vše sovětští komunisté dovršili plnohodnotnou okupací naší země v roce 1968. Proč ale mluvím o mojí babičce. Tehdy jsem ji nechápal, na závodech jsme se často potkávali s kluky z NDR (pro ty mladší, zóna Německa, kterou po válce okupoval SSSR a ekonomicky ji přivedl na dno) a nikdy jsme spolu neměli problém. Druhá světová válka mi tehdy přišla stejně vzdálená jako punské války, zkrátka kapitola v dějepisu, plus povinné oslavy v květnu, které v režii komunistů zdegradovaly na odškrtnutí si splněné povinnosti. Nerozuměl jsem tomu proč nejen moje babička, ale řada lidí z jejího okolí nemá ráda Němce, když přece všichni určitě během války nepáchali válečné zločiny.

Od teroristického útoku v ruském Krasnogorsku uplynuly zhruba čtyři týdny a já mám před očima záběry zoufalých lidí, kteří se snažili utéct před střelbou zbabělých a zákeřných teroristů. Automaticky mi v hlavě naskočilo, chudáci lidi, ale poněkud mě zarazilo, že se vzápětí objevila druhá myšlenka. Jak víš, že zrovna tihle lidé nepodporují barbarskou válku, kterou Rusko vede proti Ukrajině? Co když zrovna tahle dáma v kožichu, která se natáčí na mobil, jak vzdychá nad tím, co viděla a nemůže popadnout dech, třeba jen den před tím nemohla popadnout dech, když aplaudovala projevu některého z ruských vůdců, který jak je u nich zvykem, oznamoval, že je nutné vyhladit Ukrajince jako národ a na nás na Západě naházet atomovky? Ne, rozhodně mě při pohledu na ni nenapadlo, dobře ti tak, ale ten automatický soucit byl pryč. Stejně tak, když dnes ve zpravodajství vidím záplavovou vlnu, která prošla Orenburgskou oblastí, nebo tu, která pustoší Kurganskou a Tumeňskou oblast, nemám na prvním místě strach o majetek a vlastně ani další osudy lidí, kteří tam žijí, ale podvědomě mi hlavou jedou data o ruském vojenském průmyslu v oblasti a přemýšlím, nakolik by jeho poškození povodňovou vlnou mohlo omezit teror ruské armády proti ukrajinským civilistům. Zvláštní, že u zpráv o tom, že postupující velká voda zasáhla i Kazachstán, tam už si opět říkám, zda bychom neměli pomoci lidem postižených přírodní katastrofou. Je totiž velký rozdíl mezi přírodní katastrofou (umocněnou ruským šlendriánem) a úmyslem, kdy Ruská armáda cíleně vyhodila do vzduchu Kachovskou přehradu na Ukrajině s cílem ničit a zabíjet.

Viděl jsem na vlastní oči lidi postižené válečným konfliktem, skutečné uprchlíky, kteří se snažili jen přežít a zachránit své ženy a děti, a bohužel ve více zemích světa, než bych sám chtěl. A vždy, je jedno zda to bylo v Jemenu, Iráku, Mali a dalších nešťastných místech světa, na mě doléhal zejména pohled na malé děti. Proto také dnes, když vidím autentické záběry vyděšených dětí v pásmu Gazy, má první myšlenka je, že tahle válka musí okamžitě skončit. Ta druhá, která již není tolik o emocích, ale o neúprosné realitě ale je, že může skončit jen pokud budou Palestinci sami chtít. A problém je v tom, že oni nechtějí. Po krátkém příměří na konci listopadu, kdy Palestinci propustili některé unesené civilisty výměnou za Izraelem vězněné teroristy, každý další pokus o nové příměří je z palestinské strany odmítnutý. Naposledy tak učinili před dvěma týdny. Těžko říct zda proto, že pro jejich vůdce, kteří žijí v přepychu v Kataru a díky západní humanitární podpoře jsou z nich dnes dolaroví miliardáři, je déle trvající utrpení prostých Palestinců vítaným nástrojem v jejich propagandistické válce, nebo proto, že nejsou schopni dohledat alespoň některé ze 133 izraelských rukojmí, které zadržovali a které by bylo po půl roce v jejich „péči“ ještě naživu.

Je opravdu těžké udržet si v sobě soucit pro lidi, jejichž společnost je natolik prostoupena nenávistí nejen ke svým sousedům, ale obecně k Západu, který je přitom paradoxně od roku 1948 ve stále se zvyšující míře živí. Žádná jiná skupina lidí na světě nemá svoji specializovanou agenturu OSN, žádná jiná skupina nemá tak masivní a zejména tak dlouhodobou podporu jako právě Palestinci. Přesto jejich nenávist k Izraeli, ale i k jakékoliv odlišnosti v průběhu času pouze roste. Své by o tom mohli vyprávět třeba palestinští homosexuálové, tedy pokud by přežili oblíbenou kratochvíli v Pásmu Gazy, totiž jejich shazování ze střech vícepodlažních budov.

Jsem schopen porozumět tomu, že Palestinci věří tomu, že za jejich mizerné životní podmínky může existence Izraele, a teprve potom co se podaří vyvraždit všechny Židy a Palestina bude „od řeky k moři“, tak se budou mít dobře, zvlášť když je jim to od narození vštěpováno. Jsem schopen porozumět tomu, že v Gaze se nikdo nepostaví Hamásu, protože jeho praktiky jsou brutální a každý, kdo to v minulosti zkusil, špatně dopadl, a to často i s celou rodinou. Nerozumím ale tomu, že pro Palestince, kteří žijí v pohodlí a pohostinnosti Západu, a je jedno zda v USA nebo v Evropské unii, kteří zde mají dostatek informací z různých úhlů pohledu a za vyjádření názoru jim žádný postih nehrozí, tak nejsou schopni a evidentně ani ochotni v sobě najít kousek soucitu s obětmi brutálního teroru řady palestinských ozbrojených skupin. Toho soucitu, který tak často neomaleně a za pomoci různých manipulací požadují od nás.

Je pro mě opravdu těžké mít soucit s Palestinci, když podle dat o průměrné měsíční mzdě v Asii v roce 2023 jejich příjem předstihuje, kromě řady jiných zemí, příjem lidí v Indii, Vietnamu či Thajsku. Tedy zemí jejichž výrobky používá každý z nás v každodenním životě.  Marně se pokouším přijít na to, z čeho tento příjem kromě štědré humanitární pomoci pochází, když nejslavnějším palestinským exportním artiklem je teror.

Je tu ještě jeden faktor, který významně přispívá k mému (doufám, že dočasnému) snížení soucitu s Rusy a Palestinci. Tím jsou jejich podporovatelé zde, mezi námi. Opravdu se mě dotýká, jak lžou, jak jsou schopni nekriticky přebírat propagandu svých favoritů a jak účelově vynechávají fakta. Podporovatele Ruské agrese nechápu, zvlášť jako příslušník národa, který prožil naprosto stejnou argumentaci nacistického Německa, kterou dnes používá putinovské Rusko. Tedy v zájmu údajné ochrany menšin, napřed odtrhnout pohraničí a následně obsadit svého souseda kompletně. Nacistům to v případě Československa vyšlo, Rusům na Ukrajině zatím ne. Těch důvodů, proč je to jinak, je celá řada, historie se málokdy opakuje naprosto stejně. Československo bylo tehdy obětováno „v zájmu míru“, ve víře, že Hitler už nebude chtít víc, jak říkal francouzským a britským státníkům, přestože před svými soukmenovci nepokrytě mluvil o ovládnutí Evropy. Ukrajina má mnohem větší hloubku území a není ze všech stran obklopena nepřáteli, jako (s výjimkou Rumunska) bylo tehdejší Československo. Přesto by každý, kdo není zaslepený ruskými penězi, nebo nějakým vlastním mindrákem měl jasně vidět, na jakém území se bojuje, kdo zaútočil a kdo se brání, a také kdo nám vyhrožuje vyhlazením našich měst atomovým bombardováním, pro ty, kteří nesledují ruskou televizi, ano zničit nás, a znovu z nás udělat svoji kolonii chce Rusko.

V případě podporovatelů Palestinců je to na první pohled trochu jinak. Ti postupují známou salámovou metodou. Tedy v zemích, kde jejich přítomnost, nebo lépe přítomnost jejich souvěrců v populaci přesáhne určitou výši a jejich reprezentanti zasednou na radnicích či v zákonodárných sborech, požadují likvidaci Izraele jako státu, ale často chtějí eliminaci Židů i v zemích, které těmto nově příchozím nedávno poskytly nový život v pohodlí a svobodě židovsko-křesťanské kultury. Jedním z příkladů je aktuální odporná blokáda vstupu židovských studentů na půdu Kolumbijské univerzity v USA. Ta podobnost živých řetězů, které napadají Židy, kteří by chtěli jít studovat, s těmi, které organizovali nacisté před začátkem druhé světové války, ta není náhodná. Také není náhodné, že zatímco na demonstracích na podporu Izraele jsou k vidění vlajky Izraele ale vždy i domácích zemí, tak na těch propalestinských pouze palestinské případně některých islamistických teroristických organizací, včetně Islámského státu a vlajky domácích / hostitelských zemí jsou v lepším případě zapálené. V České republice zatím vidíme pouze používání palestinských vlajek, sice bez přítomnosti té naší, ale hořet jsem ji ještě naštěstí neviděl. Místní mluvčí Palestinců hovoří pouze o jejich údajné starosti o palestinské děti, ač o těch zmasakrovaných či unesených židovských zarputile odmítají mluvit. Zato mluví o potřebě příměří, ač zapomínají zmínit, že poslední příměří porušili Palestinci, a jakékoliv další zatím odmítají. Také často a rádi mluví o údajném hladomoru a izraelské blokádě Gazy a zapomínají dodat, že pokud jde o potraviny tak objem dodávané humanitární pomoci, měřeno počtem kamionů je již několik týdnů na stejném či spíše vyšším objemu, než byl před palestinským útokem. Tehdy to bylo v průměru nějakých 500 kamionů, ale naprostou většinu objemu nákladů tvořil materiál ke stavbě podzemních tunelů a výrobě raket, těch s jídlem bylo 70.  Nyní je to necelých 160. Zapomínají také, že Pásmo Gazy nesousedí jen s Izraelem, ale také s Egyptem a že distribuci, nebo spíš kšeftování s tím co svět do Gazy posílá, mají v rukou teroristé z Hamásu.

Nemyslím si, že soucit je slabost, jsem přesvědčený, že i díky tomu se náš civilizační okruh dokázal vymanit z věčných půtek. Není možné ho ale uplatňovat plošně, například vůči barbarům, kteří nemají soucit ani s námi, a dokonce ani s vlastními občany. Je mi líto, že se něčím takovým musím zabývat, něčím, co mi ještě před pár lety nepřišlo na mysl. Přitom by stačilo tak málo, kdyby Rusové i Palestinci přestali neustávat ve své snaze zničit ty, kteří podle nich nemají právo na existenci. Kdyby projevili trochu soucitu s těmi, které jejich vojáci či ozbrojenci nelidsky mučili a vraždili a neustále v tom pokračují. Kdyby o sobě a svých vládcích dokázali také trochu pochybovat, tak jako o těch našich a koneckonců i sami o sobě, neustále pochybujeme my.