Politici vždy hledají chybu jinde než u sebe

Zásadní problém dnešní politiky spatřuji v tom, že ideální politik s přelomem tisíciletí zdegradoval v jakési neurčité želé, které může měnit barvy, obsah a možná i svůj tvar podle toho, co mu aktuálně „marketéři“ věští z průzkumů veřejného mínění. Takový politik nesmí nikdy vyjádřit jasně vyhraněný názor, který by mu časem mohl někdo připomenout. Vlastně je nejlepší, pokud se nevyjadřuje vůbec, a když už musí, tak když mluví v prázdných obecných floskulích, které se vždy dají zpětně vyložit jakkoliv.

Ale i to je možná příliš, ideálem poslední doby je politik, který maximálně poskakuje ve videích na sociálních sítích, případně po vzoru vůdců Severní Koreje na něco upřeně zírá. Toto jeho zírání je fotograficky zdokumentováno ze všech možných i nemožných úhlů. Podle mě došlo k naprostému ideovému vyprázdnění politiky. Nejen u nás, ale obecně v západním civilizačním okruhu. Lidé, jako byli Ronald Reagan nebo Margaret Thatcherová, ti, kteří dokázali úspěšně své země vést v časech krizí, ti by dnes ve svých politických stranách neprošli ani primárkami.

Těžko říct, kde a kdy se stala chyba. Jednu z příčin vidím v příliš dlouhém období blahobytu a míru v západní Evropě, což rozhodně neznamená, že bych si přál bídu a válku. Problém je ale v tom, že blahobyt, který přišel po hrůzách druhé světové války s Marshallovým plánem a tvrdou prací tehdejších Evropanů, přešel v blahobyt na účet budoucích generací. Totiž zadlužováním jednotlivých národních států.

Stát jako nejhorší hospodář

Jako první tento neblahý trend nastoupila Velká Británie pod vládou socialistů, která si ho ještě urychlila tragickým znárodňováním klíčových průmyslových, ale i dalších sektorů. Jak se opět ukázalo, stát jako nejhorší hospodá sice navýšil zaměstnanost obyvatelstva, ale za cenu stagnace dříve silně exportního průmyslu. A jako cestu ze stagnace si labouristická vláda Clementa Attleeho zvolila „dosypávání“ peněz, které si dílem půjčila, dílem vybrala od lidí zvýšením daní. K úspěchu nevedlo ani jedno.

Stejnou cestou, jen s určitým časovým zpožděním, pokud jde o dotování sociálního státu zadlužováním svých dětí, se vydala i Francie. A postupně v průběhu sedmdesátých let se k nim přidala i většina klíčových zemí Evropského hospodářského společenství. Ale to jsem odbočil k hospodářství, nicméně odbočka to byla nutná, protože právě tento přístup později přivedl k moci populistické politiky, kteří již ani nepředstírali, že jim jde o něco jiného, než získat a držet moc.

Jedním z prvních, kdo pochopil, že již nejde o ideje, ale o to, říkat věci, které lidé chtějí slyšet, byl socialista Tony Blair, který zvítězil v květnových volbách roku 1997. Jistě, konzervativci byli po osmnácti letech nepřetržité vlády unavení, opotřebovaní, vyprázdnění a John Major měl charisma úředníka asi jako Ursula von der Leyenová.

To hlavní ale bylo, že Blair dokázal labouristy navenek zbavit rudého nátěru. A to zásadní, co mu vyhrálo volby, byl fakt, že byl nový, působil mladě a čerstvě a uměl to s médii. Nastoupil tak vítěznou cestu populistů západoevropskou politikou, jejichž asi nejznámějším symbolem zůstane Angela Merkelová. Žena, která nastoupila do úřadu spolkové kancléřky jako předsedkyně pravicové a konzervativní CDU, aby v roce 2021 odcházela sice za stejnou stranu, ale s reálně prosazeným programem, o kterém se nezdálo ani zeleným či rudým radikálům.

Názorově elastičtí politici

Ostatně tu naprostou vyprázdněnost podtrhl svým vítězstvím současný německý spolkový kancléř Olaf Scholz, který kandidoval za socialistickou SPD s heslem, že bude vládnout stejně jako jeho předchůdkyně Merkelová z CDU, tedy z opačné strany politického spektra.

Ještě jedna věc stojí u těchto „názorově elastických“ politiků za pozornost, totiž jejich schopnost neomylně za pomoci vnitrostranických intrik eliminovat každého, kdo by je v jejich pozici mohl ohrozit. To pak v konečném důsledku vede jednak k vyzdvihování vysloveně slabých lídrů, kteří jen souhlasně kývou na všechno, co předseda či předsedkyně strany říká a dělá, jednak k nezbytnému pádu celé politické strany, když nešťastnou shodou okolností mají nakonec stranu vést.

Pro příklad můžeme zůstat v Německu a u Angely Merkelové. Té se postupně podařilo eliminovat skutečně silné konzervativní osobnosti, jako byli Friedrich Merz, Jens Spahn, Karl-Theodor zu Guttenberg, ale i třeba Horst Seehofer ze sesterské CSU. Namísto nich si prosadila Annegret Kramp-Karrenbauerovou, známou jako AKK. Tady je asi nutné upřesnit, že známou byla jen v roce 2018, kdy právě s pomocí Merkelové získala pozici předsedkyně CDU, aby ji po sotva dvou letech musela po zoufalých výsledcích své práce opustit.

Po tomto stručném historickém úvodu se dostanu k tomu, co mě skutečně trápí. Totiž neschopnosti politických elit vnímat reálné dění kolem sebe a jejich snahu všechny problémy namísto jejich řešení nějakým způsobem okecat, anebo ještě častěji zkusit vysedět, s tím, že ony se nějak vyřeší samy. Když ne, tak každý další den, kdy jsou u moci, je pro ně a pro jejich spolustraníky dobrý.

Náš problém je v tom, že tohle mohlo fungovat v „dobrých časech“. Nefunguje a nebude to fungovat v době, kdy jsme ohrožováni agresivním Ruskem, stále asertivnější Čínou, masou „nových Evropanů“, kteří sice rádi využívají benefity západní demokracie, ale v duši ji nenávidí a chtějí nás vrátit do středověku.

Nebude už nadále fungovat přístup, kdy mainstreamové strany přestaly vést politický souboj s radikální levicí a extremistickými zelenými koncepty a namísto toho je samy realizovaly. Aniž by to ovšem uvedly do svých volebních programů. Evidentně skončila doba, kdy stačilo říkat volte nás, nás, co se spolu vždy nějak domluvíme, protože jinak přijdou extremisté.

Staré politické strany s dlouhou tradicí naprosto vyprázdnily svůj obsah a to, co jim prošlo v dobách minulých, jim zkrátka neprojde dnes. K naší velké smůle si to ale neuvědomují a neustále hledají chyby u voličů místo u sebe.

Jeden příklad z Německa

Jeden příklad opět z Německa. Po velkém výprasku vládních stran v regionálních volbách v Durynsku, v Sasku a jen velmi, ale opravdu velmi těsném vítězství vládní SPD v Braniborsku, kde ale tato strana svého předsedu nepozvala ani na jeden ze svých předvolebních meetingů (a vlastně se tvářila, že moc nezná ani mateřskou stranu jako takovou), jsme se opět setkali s tím, co obvykle.

Jak politici, tak různé „mluvící hlavy“ nás přesvědčovali: „To víte, tamní voliči jsou východní Němci, jsou prostě divní, vlastně jsou to nácci nebo komunisti, ale příště to bude lepší.“ No, nebude. Přestože stále platí, že Evropa je jedno z nejlepších míst pro život, lidé to tak necítí.

V Německu, ať se potkávám s lidmi z jakékoli společenské vrstvy a dříve bych řekl i různých politických směrů, je téma hovorů stejné. Trápí je masová migrace, která mění bezpečnostní situaci v zemi každým dnem. Trápí je energetická a průmyslová politika, která po tom, co se snažila popřít fyzikální zákony, logicky narazila do zdi.

Ta míra deprese, a hlavně pesimismu je nebývalá. Upřímně se děsím toho, kam se Německo vydá dál. Němci jsou lidé, kteří jsou na jednu stranu úžasně racionální, mají smysl pro organizaci, řád, jsou technicky ohromně zdatní. Na druhou stranu, možná i právě proto, když se nadchnou pro nějakou ideu, byť sebehloupější, jsou schopni usilovat o její naplnění, třebaže by to znamenalo, že Německo skončí v troskách.

Závislost na nepřátelských režimech

Problém bývá, že pak u toho zničí i velkou část Evropy. Tentokrát ale není možné hodit vinu jen na Německo, nežijeme v totalitním systému. Naši politici stejně vehementně jako i politici z dalších členských zemí EU podporovali Green Deal, Fit for 55, projekty, které pod bohulibým záměrem ochrany přírody ve skutečnosti devastují naši ekonomiku a zvyšují naši závislost na režimech, které vůči nám v dlouhodobém horizontu (některé již dnes) vystupují jednoznačně nepřátelsky.

Příští parlamentní volby v Německu proběhnou v září příštího roku, jen měsíc před těmi u nás. Myslím, že budou velkým indikátorem toho, kam se pohneme my i Evropa.

V politologii se používá termín teorie podkovy, tedy že ač by extrémní pravice a extrémní levice měly stát jednoznačně proti sobě, tak v mnoha konceptech vládnutí i představ o spravování věcí veřejných jsou si velmi blízko. Z toho, co mám možnost v posledních letech sledovat na evropské politické scéně, mám dojem, že myšlenkově se nám střed podkovy vyprazdňuje.

Dříve středové strany přebírají myšlenky dříve vyhrazené extremistům a extremisté, kteří se nebojí jít do stále větších extrémů, nám z podkovy dělají kruh. Omlouvám se, že budu opět hovořit o Německu, ale z evropských zemí je mi nejbližší a jsem tam nejčastěji.

Po tom, co konzervativní CDU sebrala extrémním zeleným taková témata jako uzavření jaderných elektráren nebo adorování švédské aktivistky Grety Thurnbergové a rudým extremistům pak masivní dovoz lidí z jiných civilizačních okruhů, po tom, co se socialistická SPD jen snaží držet krok s CDU tím, že chce být jen o něco víc rozdavačná, tak se zde otevřel prostor pro nová uskupení.

Na jedné straně pomyslné podkovy to je BSW Sahry Wagenknechtové, sice charismatické a nesmírně pracovité, ale extrémně vlevo ukotvené političky s naprosto odpornými názory, ať již jde o směřování hospodářství, nebo její neskrývanou lásku k ruskému diktátorovi a jeho vidění světa. Na té druhé straně pak máme AfD, která již bohužel není stranou úctyhodných akademiků a ekonomů, jako tomu bylo při jejím vzniku, ale přimyká onu podkovu směrem k Sahře Wagenknechtové, jen z druhé strany. A zde bych se naposledy rád zastavil a něco vyčetl, tentokrát nejen politikům z mainstreamu, ale i novinářům.

Když byla 6. února 2013 Alternative für Deutschland založena, byla to strana, která sdružovala skutečně vzdělané lidi. Lidi, kteří měli rádi Německo jako zemi maximálně svobodnou. Z jejich pohledu Německo jednak začínalo pociťovat demokratický deficit jak ve vnitřní politice, tak zejména čím dál větším přesunu kompetencí z jednotlivých národních států směrem k Bruselu.

Tím, že v čele strany tehdy figurovala taková jména jako Bernd Lucke, Alexander Gauland nebo Konrad Adam, bylo jasné, že nešlo o žádné extremisty, ale skutečně o konzervativní alternativu ke stále více doleva „uhýbající“ CDU.

Nálepka neonacistů

Přesto se tato strana stala okamžitě objektem útoků jak ze stávajícího politického establishmentu, tak naprosté většiny médií. Výsledek známe, tak dlouho se této straně dávala nálepka neonacistů, až do ní nahnědlý element vstoupil a postupně vytlačil i otce zakladatele. Opravdu působivá ukázka toho, jak z ostrakizace nepříjemného názoru může ve finále vzniknout skutečný problém.

Opravdu bych nerad, aby moje zamyšlení vyznělo jako kritika Německa. Stejná odtrženost elit od reality panuje napříč Evropou, a to nejen ve členských zemích Evropské unie. Velká Británie, která si brexitem nijak nepomohla, spíše naopak si v celé řadě ukazatelů významně pohoršila, patří mezi přeborníky v odvádění pozornosti od skutečných problémů.

Přestože jedním z hlavních taháků brexitové kampaně byla snaha zbavit se cizáků, nikdy nepadlo jméno města Rotherham. Tedy místa ze skutečného hororu, kde pákistánské gangy mezi roky 1997 až 2013 sexuálně zneužily (často znásilnily) 1400 dívek, v mnoha případech dětí. Když zoufalí rodiče své děti na vlastní pěst vypátrali, policie často nezasáhla nebo zasáhla proti rodičům!

Důvodem byl strach z možného obvinění z rasismu, protože pachateli byli v naprosté většině Pákistánci. Naproti tomu zobrazovat jako problematické přistěhovalce Poláky a Čechy, kteří berou domorodým Britům práci, je společensky únosné, možná až žádoucí, protože u toho vás nikdo z rasismu nenapadne. Následky odmítání připustit si to, co se děje za zdmi úřadů ve Westminsteru, nepřetržitě chráněném policisty, vídáme v Británii stále častěji.

Potřeba s politiky mluvit

Ale tzv. white flight, tedy situace, kdy určité části evropských měst se stanou natolik „etnicky rozmanitými“, že pro původní obyvatelstvo zde již není místo, se dnes týká téměř všech zakládajících zemí dnešní evropské sedmadvacítky.

Ale čert vem politiky. Ti, kteří se dostatečně dlouho udrželi v čele různých úřadů a kteří znají své voliče maximálně z dob předvolebních kampaní, dokážou žít s nějakou tou rentou a ochrankou mimo realitu i nadále. Problémem je jejich dědictví a s ním se budou muset nějakým způsobem poprat ti, kteří do nějakého „fešáckého“ azylu nemají kam, a hlavně za co odletět.

Tady se s ještě větší důležitostí než dřív otevírá prostor pro nás ostatní. Právě teď je totiž potřeba mluvit s politiky, působit na ně. Dávat jim jasnou zpětnou vazbu, aby slyšeli a pochopili, jak vypadá skutečný život. Protože pokud se jim to nepodaří, a to velmi rychle, přijdou místo nich jiní a ti se nezakecají. Proto vás prosím, nevyhýbejte se svým politikům, naopak, vyhledávejte je, mluvte s nimi, burcujte je. Malá šance vyhnout se historickým paralelám, které příliš optimismu pro budoucnost nepřinášejí, tu totiž stále je.