Lidé, kteří v Evropě zakázali brčka, vůbec netuší, co se sype do moří ve třetím světě

Fotografie prochází vývojem od svého vzniku, profese fotografa také. V posledních letech s prudkým nástupem čím dál kvalitnějších fotoaparátů v mobilních telefonech a sociálních sítí specializovaných právě na masovou konzumaci fotografií, je obtížné hledat opravdovou kvalitu.

Alžbětu k fotografování přivedla její babička, která, nejen že jí v deseti letech věnovala první vlastní fotoaparát, ale do tajů fotografie ji zasvěcovala ještě mnohem dřív. I když sama v oboru pracovat nemohla kvůli komunistům, kteří ji dokonce zavřeli na řadu let do vězení.

Po vystudování oboru fotografie na Střední průmyslové škole grafické v Hellichově ulici v Praze naplno naskočila do reportážní fotografie v řadě českých médií, a potom i dál do mezinárodních agentur.

Dnešní fotografie prochází rychlou proměnou, nejen pokud jde o její digitalizaci, zlevnění a její zpřístupnění širší veřejnosti, ale díky sociálním médiím i schopnosti „zaplavovat“ svět ohromnou produkcí, která často dokáže přehlušit kvalitu. Je samozřejmě otázkou, nakolik je dnes většinová společnost schopna kvalitu ocenit a zaplatit si za ni. Podle toho, kolik se na trhu uživí fotografů, kteří spíš, než z kvalitního řemesla těží z postavení „celebrit“ a lidé jsou ochotni jim za to platit, trh evidentně stále je. To se ale bavíme primárně o portrétní, někdy i reklamní fotografii. Pro uměleckou fotografii je spíš obvyklé (zejména v USA) najít nějakého donátora, který je schopen a ochoten takový projekt finančně podpořit. V podmínkách České republiky nic takového není, zde si stále lidé pletou donátorství s marketingovým partnerstvím. Nicméně místní komunita fotografů nežebrá o peníze od státu a snaží se lidi oslovovat například prostřednictvím projektu 400ASA. Kdy zájemcům zprostředkovává setkání se současnou českou fotografií.

Pro reportážního fotografa je podle Alžbětiných osobních zkušeností v rámci konfliktů velice obtížné zachovat si odstup od válčících stran. Zejména v případech, kdy fotograf (nebo novinář) většinou může působit pouze na té jedné. Nicméně pokud toho není schopen, je to na výsledcích jeho práce znát. Stejně tak je obtížné se dlouhodobě pohybovat v krizových oblastech plných bídy a lidského utrpení, aniž by člověk nezačal mít psychické následky. Přesto to má smysl, protože informace o lidech zapomenutých médii může přinést pomoc. Například po sérii jejích fotoreportáží z Vietnamu o dětech dodnes postihovaných důsledky dávno minulých válek se podařilo získat peníze na stavbu nemocnice pro jejich léčbu. Na druhou stranu pobyt v takových místech také člověku připomene, v jakém pohodlí v západní Evropě žijeme a v jakých pseudoproblémech se utápíme. Například, že náš způsob boje za klima nikoho ve zbývajících částech světa opravdu nezajímá a jeho reálný dopad na svět (kromě zničení vlastní ekonomiky) je nicotný.

Co také zazní v tomto díle:

Kudy dnes vede cesta k profesionální fotografii.

Sociální sítě podporují lidi v tom, aby na fotografiích zakrývali své (často domnělé) nedostatky, takže nakonec na nich vypadají všichni stejně.

Současná fotografie, jak umělecká, tak reportážní, již ve snaze zaujmout či šokovat překonala všechna tabu, a často je již jen dekadentní.

Instagram v honbě za oceněním podvědomě nutí lidi zveřejňovat nikoliv zajímavé, ale jednoduché, prvoplánové fotografie.

Co člověk cítí, když prezident republiky sprostě pomluví člena rodiny a nemá slušnost se omluvit, a na rozsudky soudů kašle.

Jak se mladá Evropanka dostane na největší světový bazar s drogami na pákistánsko-afghánské hranici a zpět.