Kolem české pomoci Ukrajině se šíří řada nesmyslů. V celkovém součtu je to pro nás zisková záležitost.

Ruská agrese proti Ukrajině trvá již devět let, nicméně to, že v Evropě jedna země přepadla druhou, aby násilím připojila její území, to si většina lidí uvědomuje spíše až od 24. února loňského roku. To, jakým způsobem se na pomoci napadené zemi podílíme a nakolik je to pro nás ekonomicky výhodné, to vše je obsahem dnešního dílu.

U většiny veřejnosti vznikl mylný dojem, že veškeré české dodávky Ukrajině jsou hrazené z našeho rozpočtu. Zčásti to jde na vrub neobratným vyjádřením některých vládních představitelů, kteří zaměňovali finanční objem komerčních dodávek s pomocí, zčásti proruské propagandě, která takovou chybu účinně využila. Skutečností je, že drtivou většinu zbrojích dodávek z České republiky zaplatily Dánsko a Nizozemí, významné části pak USA a samotná Ukrajina, a naprosté minimum český rozpočet. Co se proti prvním měsícům války změnilo, je doba dodávek. Nyní se již neřeší materiál, který na bojiště dorazí v řádu týdnů, ale v dlouhodobém horizontu, například v roce 2025. Málokdo z těch, kteří znají realitu ruské agrese, předpokládá její konec v nějakém kratším horizontu, než jsou tři, čtyři roky. Naopak, řada lidí, která v médiích optimisticky tvrdila, že letošní Ukrajinská ofenziva válku ukončí, nahrávala spíš ruské propagandě. A když už je řeč o zbrojních dodávkách z ČR, je nutné připomínat, že tato válka dodala mohutný růstový impuls českým zbrojařům. A také, že výměnou, za naprosto zastaralou techniku, jsme získali moderní vrtulníky z USA a tanky z Německa, které jsou proti těm z našich skladů také jistým posunem vpřed.

Částečná rekonstrukce Ukrajiny samozřejmě běží již nyní, v době bojů. Daří se do ní zapojovat i řadu českých firem, a je třeba vyzdvihnout dvě věci. Jedná se o civilní, mírové projekty, tedy přesně to, po čem veřejně volají i ti, kteří fandí spíše Rusku, a fakt, že tyto projekty jsou financované ze zahraničních zdrojů – například z Evropské investiční banky a Světové banky. Větším problémem než najít smysluplné projekty a vhodné české dodavatele je jistý kulturní střet. Střet mezi byrokratickými nároky Evropské unie a jistou východoevropskou laxností při plnění administrativních nároků na straně Ukrajiny. Ale i to je něco, co se daří s českou pomocí postupně řešit.

Co také zazní v tomto díle:

Afrika je u nás přehlížený kontinent, přestože tamní dění má pro nás dalekosáhlé následky.

Velkým problémem Afriky jsou hranice jednotlivých států narýsované „od stolu“. To je základním faktorem tamní věčné nestability.

Afrika je také ukázkou toho, že evropské státy se dokázaly po druhé světové válce rozloučit s koloniálním uvažováním, tedy ovládáním jiných zemí hrubou silou. Něco, k čemu Rusko nedokázalo dospět dodnes.

Ukrajina má samozřejmě svoje vlastní vnitropolitické problémy. Dochází tam k bojům o moc, tak jako v jiných zemích.

Úkolem Tomáše Kopečného je kromě jiného skládat pro potřeby České republiky celkový obrázek o Ukrajině. V jakém je stavu, jaké jsou její reálné potřeby a kam se posouvá.

Pokud jde o schopnost organizace pomoci Ukrajině kupodivu lépe funguje byrokracie EU než ta NATO.

Pokud jde o zbrojní dodávky, máme mezery. Spousta důležitých lidí jako by stále nevnímala, že pár set kilometrů od našich hranic zuří válka, a stále řeší různé, spíše ideologické války.

Válka na Ukrajině bude dlouhá a musíme se na to připravit. Může trvat ještě tři, pět, ale i deset let.