Evropští „liberálové“ se bojí Trumpa, a současně obhajují hon na Židy v Amsterdamu

Žijeme v podivné době, evropská levice, která sama sebe ráda označuje jako liberály, nás přímo nebo prostřednictvím spřátelených novinářů již několik dní zaplavuje temnými vizemi o tom, jak zlotřilý Donald Trump „daruje“ Putinovi Ukrajinu, aby mu k ní následně přidal i Evropu. Tu Evropu, kterou napřed zničí obchodní válkou. Současně rozpoutá v samotných Spojených státech peklo pro ženy, etnické menšiny, různá existující i neexistující pohlaví a určitě budou trpět i zvířata. O veverkách a mývalech zatím žádné zprávy nejsou, ale určitě na ně dojde taky. To je jasné, protože Donald Trump je muž, je bílý, a je strašně starý. Ne, že by Trump nebyl pokročilého věku, ale pokud kdokoliv začal o věku kandidátů mluvit v době, kdy byl ještě v kampani Joe Biden, snesla by se na něj smrtící kritika kvůli „ageismu“. Ta doba je nyní evidentně pryč.

Ne, že by se nenašly důvody k tomu Donalda Trumpa kritizovat, ostatně jako jakéhokoliv jiného člověka na této planetě, pravda, někoho méně, někoho víc, ale v jeho případě u evropských médií naprosto postrádám jakoukoliv uměřenost a objektivitu. Začnu od Ukrajiny, protože ta je nejčastěji zmiňovaná, nikoliv proto, že by ruská hrozba byla větší nebo menší než postupný hospodářský úpadek Evropy. Za demografický úpadek Evropy, doufám, Donald Trump není zodpovědný i podle jeho největších odpůrců.

Evropská kritika často hovoří o tom, že Trump udělá s Putinem obchod, kdy za ukončení válečných operací „daruje“ Rusku část Ukrajinského území. Nebudu se vracet příliš do historie například k Mnichovské dohodě v roce 1938, nebo Zimní válce v roce 1939, ale uvedu jiné, současné příklady, kdy přeborníkem v rozdávání cizího území za údajný mír je Evropská unie, nikoliv Spojené Státy. V srpnu 2008 se Gruzie rozhodla vojenskou cestou obnovit svrchovanost nad svým mezinárodně uznaným územím, tedy včetně regionů Jižní Osetie a Abcházie. Zde byla ruská vojska přítomna již od roku 1992 z časů divokého rozpadu Sovětského svazu. Oficiálně jako „mírotvůrci“, ve skutečnosti pro hájení ruských imperiálních zájmů, zejména zajištění jižního předhůří Kavkazu. Ostatně o tom, že ze strany Ruska nešlo o žádné mírové jednotky svědčí například to, že po roce 2008 se z ruských mírových základen přes noc staly ruské vojenské základny, aniž by se změnil personál, technika a cokoliv dalšího. Můžeme si o gruzínském pokusu obnovit kontrolu nad svým územím myslet cokoliv, nicméně z pohledu mezinárodního práva byl tento pokus zcela legitimní. Vzhledem k nepoměru sil na obou stranách a skutečně masivnímu nasazením ruské armády, pod záminkou ochrany „ruskojazyčné menšiny“ (je zvláštní, jak Vladimír Putin neustále opisuje od Adolfa Hitlera) došlo po pěti dnech bojů k vyhlášení příměří, které zprostředkovala právě Evropská unie. Toto příměří je také někdy známé jako Šestibodový mírový plán. Z těchto šesti bodů byl reálně naplněn pouze jediný, totiž Gruzínská armáda opustila oba regiony, kde dodnes vládnou ruské loutkové režimy a fakticky jsou Ruskem dodnes okupovány. Gruzie na druhé straně za ztrátu území dostala současný křehký mír. Tolik k evropským vyjednávacím schopnostem v oblasti Kavkazu.

Další na řadě byla Ukrajina. Ukrajina, teoreticky nesmírně bohatá země, ale bohužel po celou její moderní existenci systematicky plundrovaná cizími mocnostmi, které si na jejím území čas od času také potrénovaly nějakou tu genocidu, napřed internacionálně socialistické Rusko v letech 1932 až 1933, kde se počet obětí v odhadech pohybuje mezi třemi až sedmi miliony, a později nacionálně socialistické Německo, které v letech 1941 až 1944 opět podle odhadů přidalo k seznamu dalších sedm až osm milionů zavražděných. Když po rozpadu Sovětského svazu dostala Ukrajina možnost na konečně samostatnou existenci, stala se stejně jako celá řada dalších zemí východní Evropy (včetně Ruska) kořistí různých místních mafiánských klanů, které prorostly do státní správy, ozbrojených složek, zkrátka naprosto všude. Když už nebylo co krást dál, a lidem došla trpělivost, tak v důsledku občanských protestů ze země 22. února 2014 uprchl proruský prezident Viktor Janukovyč (a je třeba dodat, že uprchl do Ruska), a vypadalo to, že naděje zde ještě je. Jenže ta naděje trvala skutečně jen pár dní, protože již 26. února 2014 na Ukrajinu zaútočilo Rusko. Začalo to okupací Krymu a v dubnu pokračovalo v Doněcké a Luhaňské oblasti podle starého nacistického scénáře. Pod záminkou ochrany ruskojazyčných menšin docházelo ke „spontánnímu“ povstání obyvatel proti ukrajinské vládě. Ve skutečnosti šlo v mnoha případech nikoliv o místní ozbrojence, ale o příslušníky ruských tajných služeb, ale i vojáky ruské pravidelné armády.

Je třeba neustále připomínat, že krvavá ruská válka proti Ukrajině nevypukla v roce 2022, ale již o 8 let dřív. A co tenkrát, v roce 2014,  udělala Evropa, její nejsilnější země, a v té době nejsilnější politici? Ta Evropa, která se dnes bojí, že nově zvolený americký prezident „obětuje“ ukrajinské území, místo toho, aby za Ukrajinu bojoval? Vyjednala Minskou dohodu II. Po Minsku I, kterou moderovala Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, a která se stala cárem papíru v okamžiku podpisu, nastoupily „těžké váhy“ tehdejší evropské politiky a miláčci liberálních médií a komentátorů, kteří dnes nenechají suchou nit na Donaldu Trampovi. Do Minsku dorazilo francouzsko – německé duo ve složení François Hollande a Angela Merkel. Tito dva pak v pohostinství bramborového diktátora Alexandra Lukašenka slavně dojednali Minsk II s ukrajinským prezidentem Petro Porošenkem a tím ruským, Vladimirem Putinem. Proč do toho vlastně kibicoval Putin, když všichni tvrdili, že jde o vnitro ukrajinský konflikt a Rusové se ho nijak neúčastní, nikdo nikdy nevysvětlil, a Hollande s Merklovou se evidentně zapomněli zeptat. Evropě totiž tehdy víc než o nějakou Ukrajinu šlo o ohromné kšefty s Ruskem, o dodávky levných surovin pro hladový německý průmysl, o výstavbu plynovodů, ze kterých bohatli jak bývalí i současní němečtí politici, ale i celá řada „neziskových“ a „zelených“ organizací. Tady bych asi mohl, pokud jde o evropské „obavy“, že by někdo jiný než Evropa sama handloval s cizím územím, skončit, ale nemohu. Dalším častým argumentem totiž je, že Trumpova administrativa hodlá rezignovat na obranu evropských členů NATO.

Tady mi to nedá, neměli by se sakra o svoji obranu primárně starat sami evropští členové aliance? Opravdu Evropská unie, která má téměř čtyři sta padesát milionů obyvatel, a kteří se oprávněně bojí necelých sto čtyřiceti pěti milionů Rusů stojí a padají s ochranou nějakých šedesáti tisíc Američanů a Američanek, příslušníků ozbrojených sil přítomných v Evropě? A pokud ano, přispívá Evropa na náklady pobytu těchto vojáků, kteří zde zajišťují bezpečnost, aby se Evropané o ni nemuseli starat sami? Odpovím vám, nepřispívají. To, že se některé hostitelské země finančně podílejí například na některých infrastrukturních projektech, které pak americké síly využívají, totiž zdaleka nepokrývá náklady, které na tyto síly vynakládá americký daňový poplatník. Ano, Spojené státy mají o zhruba 49 % procent větší ekonomiku, než je ekonomika EU (měřeno nominálem HDP za rok 2023), ale ten nepoměr v našich výdajích na obranu, v naší ochotě se angažovat, když jde o ohrožení naší bezpečnosti, a zde zdaleka nejde jen o Rusko, ale například o naše zájmy, pokud jde o svobodu plavby v Rudém moři, je skutečně do očí bijící.

Pokud tedy Evropa sama rezignovala na vlastní obranu, pokud Evropa není ochotná se angažovat v oblastech, které jsou pro naši budoucnost skutečně kruciální, nemáme to nejmenší právo kritizovat Spojené státy a je jedno zda u moci je či bude demokratická nebo republikánská administrativa, pokud se jim tento způsob „sdílení“ nákladů nelíbí. A tady se plynule dostáváme k další časté výtce k nastupujícímu prezidentovi, totiž k jeho údajně plánovaným obchodním válkám.

Pokud vás zajímá, jak je to například se vzájemným celním zatížením, odkážu vás na jeden z mých starších komentářů, nebudu vás unavovat jeho opakováním. Spíš bych nyní ve stručnosti zmínil fakt, že za celou řadou nedostatků evropské ekonomiky stojí naprosto stupidní politická rozhodnutí. Naše vlastní, evropská rozhodnutí. Často rozhodnutí, která politici přijali, aniž by k nim získali mandát ve volbách, ale ke kterým dospěli pod tlakem různých extrémistických, zato velmi hlasitých a v médiích oblíbených lobbistických struktur. A je jedno, zda šlo o uzavření jaderných elektráren v Německu, brutální zdražení cen energií následkem „na sílu“ tlačeného přechodu k občasným zdrojům energie, nebo zničení jednoho z pilířů evropského průmyslu – produkce automobilů se spalovacím motorem v důsledku nařízení, která sice popírají fyzikální zákony, ale jsou správně zelené. Bylo by možné pokračovat dál, přes řadu byrokratických nařízení, ve kterých si různí EU mandaríni tolik libují, a které tady zabíjejí veškeré zásadní inovace v IT oborech. Přitom Evropa má v tomto směru stále dostatek vzdělaných a schopných lidí, ale ti mají stále menší možnost uplatnění doma a jejich cílovou destinací se stávají … pozor, USA. Když už je řeč o obchodních válkách, tak pokud jsem v poslední době nějakou zaznamenal, tak je to ta (ne, že by o ní Evropani stáli, nebo si ji zvolili ve svobodných volbách) kterou evropské byrokratické struktury vyhlásily různým americkým technologickým gigantům. Zvláštní, že vůči těm čínským se chovají o poznání servilněji.

Takovou pomyslnou třešničkou na dortu v tomto směru byl souboj prostřednictvím sociálních sítí, který vedla česká eurokomisařka Jourová proti Elonu Muskovi. Ve zkratce, eurokomisařka začala poučovat Muska o antisemitismu, a vyzvala ho k návštěvě bývalého nacistického ghetta Terezín. O zoufalosti práce eurokomisařů se zdroji, a to i včetně těch veřejných, pak svědčí fakt, že Elon Musk již o deset měsíců před její výzvou sám navštívil bývalý nacistický vyhlazovací tábor Osvětim. No, a takhle to máme v sídlech evropských institucí skoro se vším.

Možná kdyby paní Jourová a její kolegové vystrčili na chvilku nos ze světa paláců pro nevolené úředníky, pancéřovaných limuzín a soukromých tryskáčů placených daňovými poplatníky, zjistili by, že s antisemitismem nemá až tolik problém sociální síť X, ale Evropa samotná. A nemusí jít hned o nechvalně proslulou bruselskou čtvrť Molenbek. Stačí třeba v nevhodný čas navštívit Amsterodam. A takovým nevhodným časem může být třeba návštěva izraelského fotbalového týmu, kdy vás zlynčuje dav islamistů bez ohledu na to, zda jste Žid, Ukrajinec, nebo Brit, který si dovolil zmlácenému Židovi pomoci.

V tomto směru si nešlo nevšimnout viktimizace obětí Amsterodamského pogromu. Ti stejní lidé, kteří nás donekonečna přesvědčují o nikdy nekončících hříších bílého muže, často za činy a skutky spáchané před stovkami let, ti stejní lidé nás najednou začali přesvědčovat, že lynčovaní Izraelci si za svůj osud mohou tak trochu sami. Začalo to hned v pátek ráno, zprvu na proruských a propalestinských účtech, jednak relativizací násilí, a jednak tvrzením, že Izraelci si začali, protože šlo o fotbalové hooligans. Fotbal je hra, která mě nikdy nezajímala, o to méně prostředí fotbalových fanoušků, takže v tomto směru jsem se obrátil na přátele, kteří se tomuto prostředí věnují. Ano, tvrdé fanouškovské jádro Maccabi Tel Aviv tvoří také významné množství pitomců, ano tito lidé, jak jsem se dozvěděl, často provolávají hesla, která jsou podle mě rasistická, hloupá a urážlivá. Stejně tak jako tvrdá jádra hooligans kdekoliv jinde po světě. To, co se ale stalo v Amsterodamu nebyl střet fanoušků týmu Maccabi Tel Aviv a fanoušků Ajaxu Amsterodam, to byl předem důkladně plánovaný pogrom islamistických bojůvek.

Není pravdou, že by Izraelci pustošili město. Podle zatím identifikovaných a verifikovaných záběrů víme o stržení jedné palestinské vlajky z domu a nějakém pálení jednotek kusů palestinských vlajek. Víme o provolávání protipalestinských hesel. Víme o neúctě při minutě ticha na stadionu. Nic z toho není důvodem k lynči, jak nám nyní řada „liberálních“ novinářů a komentátorů s vážnou tváří tvrdí. Je zbytečné se ptát, kolik bylo v ulicích evropských a amerických měst dosud spáleno izraelských vlajek, přesto nikoho nenapadlo to brát jako povolení k lynči. O tom, co provolávají pod vlajkami nejen Palestiny, ale i různých teroristických organizací davy v ulicích našich měst o tom, jak chtějí zlikvidovat tu Izrael, tu naši západní společnost, ani nemluvě. Znovu, šlo o dlouho dopředu plánovaný pogrom, do kterého se zapojila řada spolupracovníků oněch mladíků v černém, od řidičů taxíků až po hotelové recepční, kteří pro ně identifikovali Izraelce. Bez ohledu na to, zda vůbec na nějakém fotbalovém zápase byli či nikoliv. Byl to pogrom, ve kterém vůbec nešlo o fotbal, ostatně útočníci neměli vlajky nizozemského Ajaxu, ale Palestiny. Nekřičela se hesla na podporu fotbalového týmu, ale na podporu Palestiny. Dalo by se pokračovat donekonečna, ale je to zbytečné. Za všechny omluvy útočníků, halené do „uvádění kontextu“, je zajímavé, že redaktorce veřejnoprávního média podle jejího vyjádření na X evidentně připadá jako provokace už jen to, že „izraelští fanoušci pochodovali městem“.

Mimochodem v Praze pochodují fanoušci fotbalových týmů městem před každým velkým fotbalovým zápasem a kupodivu nikoho zatím nenapadlo to vzít jako záminku pro házení náhodných příslušníků jedné etnické skupiny do řek, nebo jejich zmlácení. A ani jako omluvu pro jakékoliv násilí.

Pojďme si to přiznat, problém Evropy není Donald Trump, je jím naše vlastní zbabělost vůči Rusku, naše vlastní zbabělost vůči lidem, které jsme mezi nás pustili a kteří nás upřímně nenávidí. Naším problémem je naše hospodářská stagnace na základě našich vlastních, často naprosto nesmyslných předpisů a omezení. Pojďme si splnit naše vlastní domácí úkoly, ať už jde o bezpečnost energetickou, vnitřní i vnější, přestaňme ničit vlastní energetiku a ekonomiku. A pojďme udělat Evropu opět velkou.