Česká republika patří mezi nejúspěšnější země světa v letecké akrobacii. Pořád tomu tak je, státu navzdory.

Letecká akrobacie je extrémní sportovní disciplína. Náročná na špičkovou techniku, finance i přípravu jednotlivých pilotů. Na celém světě je jen málo zemí, které v ní dokážou soutěžit a vítězit. Bývalé Československo a později Česká republika, její letadla a její piloti v ní sklízejí úspěchy již téměř sto let. Bohužel i tento sport se u nás pomalu stává historií, protože ho stát na rozdíl od řady jiných naprosto přestal podporovat.

Letectví bylo v Čechách vždy populární, možná je to tím, že nám vždy podvědomě scházelo moře, a proto jsme se upínali k nebi. Ostatně heslo „Vzduch je naše moře“ nás provází téměř od vzniku samostatné republiky. Na podmínky skutečně malé země u nás vznikl silný a úspěšný letecký průmysl, generace leteckých konstruktérů a techniků, ale i pilotů. Pilotů, kteří nás reprezentovali jak v bojích druhé světové války na Západní i Východní frontě, ale i pilotů, kteří bojovali na mírovém nebi, ve sportovních disciplínách. Od těch dnes již téměř zapomenutých z dvacátých a třicátých let – Malkovský, Kňažikovský, Široký, Novák, přes Bezáka, Bláhu z let šedesátých a Tučka nebo Jirmuse z let osmdesátých, až ke Stáhalíkovi z let devadesátých. Dnes může širší veřejnost znát jména Šonka, nebo Kopfstein – dva české piloty, kteří se účastnili série Red Bull Air Race. Přestože by to podle mediální pozornosti mohlo vypadat, že těmito jmény česká letecká akrobacie skončila, není tomu tak. Stále přicházejí noví adepti a adeptky, nicméně proti těm předchozím generacím to mají stále těžší a těžší.

Důvodů je celá řada, počínaje nedostatkem financí, protože stát oproti minulosti ukončil podporu tohoto sportu, přes velký úpadek českého leteckého průmyslu pro roce 1989 a konče řadou ekologických omezení, které podstatně omezují možnosti tréninků. Přestože ani v minulosti nebylo možné porovnávat možnosti našich letců s tím, co měli (a stále mají) k dispozici reprezentanti zemí jako jsou třeba Francie nebo Rusko, dnes je tento nepoměr extrémní. Část problémů samozřejmě jde i za zkostnatělým způsobem organizace akrobatických závodů, který se sto let téměř nezměnil a v dnešní zrychlené době, která vyžaduje krátké a intenzivní prožitky stále trvá na závodech probíhajících až dva týdny. Přitom cesta, kterou ukázaly závody série Red Bull Air Race, umožnila letecký sport přinést zajímavě i dnešním divákům. Tyto závody sice nebyly příliš o akrobacii, ale o vtažení diváků do dění a vytvoření atmosféry, se kterou se mohl ztotožnit i člověk, který sám letadlo neumí pilotovat.

O tom všem, ale také o Lukášově cestě do kokpitu, o tom co mu létání dalo a dává, je dnešní díl.

Co také zazní v tomto díle:

V jakých kategoriích se dnes v leteckých sportech soutěží a jaké jsou mezi nimi rozdíly.

Časy, kdy československý, nebo český letecký průmysl vyráběl ty nejlepší sportovní letadla na světě je definitivně pryč.

Co s člověkem dokáže dělat pozitivní a negativní přetížení, a jak je při létání nebezpečné.

Dnešní vrcholová letecká akrobacie u některých extrémních prvků jde proti základům aerodynamiky.

Leteckou akrobacii hodnotí rozhodčí, často je to hodně subjektivní a hodně záleží na osobních sympatiích.

Proč je obtížné přitáhnout širokou veřejnost k letecké akrobacii a v čem to mají fotbal, nebo Formule 1 jednodušší.