Cena historické vojenské techniky neustále roste, a navíc si s ní užijete spoustu zábavy. Soukromý tank je už trochu extrém

Lidé sbírají různé věci, ale takových, kteří mají plně funkční tank z druhé světové války, v České republice příliš není. Dnešní povídání, i když je s jedním konkrétním sběratelem, bude také o komunitě lidí, kteří zachraňují a veřejnosti přibližují svědectví o historické vojenské technice. O našem vztahu k vlastní moderní historii, a o tom proč stejné spontánní oslavy osvobození jaké vídáme každý rok v Plzni, nevidíme na východě republiky.

Pavel Rogl má celý život zájem o techniku, ta silniční, ať už auta či motorky nejsou výjimkou. Když se to spojí se zájmem o historii, druhou světovou válku, osvobození západní části naší země americkou armádou, je tu na konci tank Sherman, který Pavel se skupinou svých přátel našel v Argentině, zaplatil, a po třech a půl letech bojů s úřady několika zemí nakonec dovezl do jedné malé obce ve středních Čechách, kde prošel rekonstrukcí zpět do podoby, v jaké byl nasazen během druhé světové války. I když hovořit o dokončené rekonstrukci v minulém čase by asi bylo chybou, protože stále se daří nacházet další a další originální díly (včetně takových, které nemá člověk možnost rozeznat), a tak je jeho rekonstrukce vlastně nikdy nekončícím procesem. Během rozhovoru se ale dozvíte, od kterého vozu Pavlova sbírka začala růst, a přes jaké další čím dál větší a těžší vozidla se nakonec propracoval až právě k americkému tanku z Argentiny.

Je samozřejmé, že udržovat něco tak náročného není možné v jednom člověku, dokonce i když má takový člověk podporu svých nejbližších. Pavel je jedním z lidí, kteří jsou sdruženi v Klubu vojenské historie 16. obrněné divize. V rámci tohoto klubu se jeho členové snaží co nejpřesněji evokovat výzbroj, výstroj ale i například způsob boje této konkrétní divize americké armády, jejíž příslušníci jako první vstoupili v ranních hodinách 6. května 1945 do Plzně a přinesli tak jejím obyvatelům svobodu. Dozvíte se také, co to znamená slovo reenactment, že to není jen o ukázkách techniky při slavnostních příležitostech, ale o maximálně detailním opakování toho, co tehdejší vojáci prožívali, nejen v boji, ale třeba i při přípravě pokrmů, a to vše na základě studia dobových dokumentů, nebo dle vzpomínek válečných veteránů. Připomeneme si také jednu pozapomenutou misi americké armády, právě příslušníků 16. obrněné divize, během které se jim podařilo proniknout do hloubky Němci okupovaného území, až do východočeských Velichovek. Tato mise je zajímavá nejen proto, že dlouho byla jednak komunisty zamlčována, takže kolem ní vznikla celá řada fám, ale i tím, že její průjezd Prahou jasně ukázal, že mnoho českých životů mohlo být v květnovém povstání ušetřeno, nebýt odporu komunistů (jak sovětských, tak českých) k možnosti zásahu americké armády.

Jednou z možností, jak můžete techniku a členy KVH 16. obrněné divize vidět, je také sledování historických filmů. A nešlo vždy jen o filmy americké či české produkce, ale v minulosti i ruské, a naposledy například polské. Přestože účinkování ve filmu je pro členy klubu jednou z možností, jak svého finančně náročného koníčka alespoň částečně financovat, tak tou odvrácenou stránkou je nutnost „přetrpět“ umělecké ztvárnění dobových událostí ze strany filmařů, které ale zdaleka ne vždy odpovídá historii.

Co také zazní v tomto díle:

Dnes již většina západní techniky z druhé světové války v ČR nejsou stroje, které zde skončily, ale jde o dovoz po roce 1989 ze Západu. 

Sběratelé vojenských aut, ať již západních či německých, byli komunistům dlouho „podezřelí“ a o drobné střety nebyla nouze.

Cena historických vozidel z třicátých a čtyřicátých let stále roste, ale nejpozději od doby COVIDu, je ten růst skokový.

Zájem o staré „jeepy“ je dnes takový, že v některých zemích již běží sériová výroba náhradních dílů. Nicméně jejich kvalita nedosahuje té před osmdesáti lety.

Reenactment není jen o oblékání do dobového oblečení, či ježdění s historickou technikou, je to také o studiu historie a stálém objevování mnohého, co již bylo zapomenuto.

V Čechách jsou dnes kluby vojenské historie, které připomínají nejen armády USA, ČSR, Velké Británie či Rudé armády, ale i královské rumunské, polské či třeba estonské.

V poslední době je znát „boom“ válečných filmů z druhé světové války, točí se o hrdinech ze všech možných armád, jen v Čechách v tomhle směru pokulháváme. Spíš se babráme v našich selháních, než v připomínce toho, nač můžeme být hrdí.