Až Ameriku přestane bavit dělat ze sebe otloukánka…

Spojené státy jsou v očích nepřátel svobody nepřítelem číslo jedna. Je jedno, zda se jedná o extrémní levici, pravici, různé diktátory či náboženské fanatiky. A pokud tomu tak v některých nenávistných kulturách není, tak USA jsou v míře iracionální nenávisti na hezkém druhém místě, hned za Izraelem, zemí, která je obklopena státy, ve kterých v naprosté většině nikdo dobrovolně žít nechce. Spojené státy se podle všeho naučily žít s tím, že si svět na jejich účet léčí své mindráky, ale nic nemusí trvat věčně.

Prvním paradoxem, který mě napadá, je fakt, že do nenáviděných USA každoročně míří největší počet migrantů na světě vůbec, zatímco do zemí, které USA nejvíc kritizují, nechce nikdo. A než si vzpomenete na pár skutečných zoufalců, kteří se ze Západu přestěhovali třeba do Ruska, uvědomte si, že šlo buď o jejich odhalené agenty, nebo o lidi, kteří prchali před nějakým problémem se zákonem. Druhým paradoxem je, že evropské „intelektuální a politické elity“ často povýšeně hovoří o USA jako o světovém četníkovi, a o tom, že je třeba se od Ameriky „emancipovat“ a ukázat jí, že se bez ní Evropa obejde. Nicméně, když se v Americké politice někdo ozve, že by bylo dobré řešit primárně vlastní domácí problémy, tak se okamžitě ozve poděšený kvikot, jak si to ti drzí Američané mohou dovolit, vždyť přece bez nich by Evropa čelila bezpečnostnímu ohrožení. Ten paradox, kdy Evropa chce mít americké bezpečnostní záruky, placené americkým daňovým poplatníkem a současně dělat „byznys“ se svým největším nepřítelem, není nic nového. Většinu z vás sice napadne Angela Merkel a její ruský trojský kůň jménem Nord Stream, který měl v rámci „zelené“ politiky bezemisní jaderné elektrárny nahradit emisními plynovými elektrárnami poháněnými ruským plynem. Rád bych připomněl, že údajně racionální německá politika má takových užitečných idiotů ve svých dějinách celou řadu. Z té moderní historie mě namátkou napadá Willy Brandt.

Willy Brandt byl kancléřem Spolkové republiky, tedy toho Západního Německa, v letech 1969 až 1974. Jako správný socialista se snažil zejména o dobré vztahy s komunistickým blokem, bez ohledu na to, že ten byl zrovna v té době ve fázi své největší územní expanze a svou „mírumilovnost“ západním Němcům názorně předvedl pouhý rok před Brandtovým nástupem do úřadu během okupace Československa. Jasně, žít v míru se svými sousedy je dobrá věc, zvlášť, když máte tak trochu černé svědomí, což Německo (jak západní, tak východní) necelých pětadvacet let po druhé světové válce mít mělo. Takže slyšet sem tam omluvu za nacistická zvěrstva bylo z úst německého kancléře fajn. Co už ale fajn rozhodně nebylo, byla Brandtova snaha dělat s komunistickou diktaturou kšefty, které jí dodávaly další peníze, ale i moderní technologie, které tehdejší Sovětský svaz používal v první řadě na zbrojení a své snahy o zničení svobodného světa. V rámci projektu Erdgasröhren, který bychom asi nejsnadněji vysvětlili jako projekt „plyn za roury“, si západní Německo zaplatilo výstavbu plynovodu Družba a poprvé v poválečné historii se přikovalo k závislosti na Rusku, tehdy vystupujícímu pod značkou Sovětský svaz. Samozřejmě, že Spojeným státům, které se tehdy snažily brzdit komunistickou agresi v řadě zemí světa a platily bezpečnost Západního Německa, se tento projekt příliš nezamlouval a tehdejší poradce pro národní bezpečnost a pozdější ministr zahraničí USA Henry Kissinger se k tomuto projektu vyjadřoval značně nediplomaticky. Nicméně tehdejší americký prezident Richard Nixon nechal projekt projít a pro komunisty tolik potřebné devizy začaly ze Západního Německa proudit do Moskvy. Naštěstí ani ne rok po spuštění dodávek plynu se ukázalo, že jeden nejbližších Brandtových spolupracovníků Günter Guillaume, jeho osobní asistent a autor řady jeho politických kroků, byl špion východoněmecké komunistické tajné služby a Brandt tak již nemohl realizovat některé své další podivné nápady. Nicméně jak je zvykem u politiků, kteří hezky mluví a jejich reálné skutky světu nijak nepomohly, i on získal Nobelovu cenu míru.

Stejné to pak bylo i v červnu 2020, kdy tehdejší prezident Donald Trump na tiskové konference v Bílém domě prohlásil, že Spojené státy plánují snížit počet vojáků v Německu z přibližně 34 500 na 25 000 mužů a žen. Všichni „pokrokoví“ politici a novináři v mžiku zapomněli na své dosavadní obavy z amerického četníka a začali řešit údajný Trumpův izolacionismus. V debatách zcela zaniklo, že Trump tehdy reagoval na to, že Německo, stejně jako celá řada dalších evropských členů NATO, neplnilo ani své minimální závazky, pokud šlo o úsilí vynakládané na společnou obranu. Vůbec se tehdy neřešilo, že Německo je lídrem vstřícnosti vůči agresivnímu Rusku, které tehdy již dvanáct let okupovalo část Gruzie a již šest let vedlo agresivní válku proti Ukrajině. Evropané často rádi poukazují na vyspělost svých sociálních systémů, bezplatnou a dostupnou zdravotní péči, oproti tomu, co mají k dispozici občané USA, ale jen málokdy dodají, že je to mimo jiné díky tomu, že Američané nám desítky let sponzorují naši bezpečnost. Je otázka, jak dlouho je to ještě bude bavit.

Ale abychom nemluvili jen o paradoxech v oblasti obrany, USA si historicky nesou nerovnost například i v případech celních sazeb na celou řadu průmyslových výrobků. To bylo pochopitelné v období po skončení druhé světové války, kdy chtěl Washington podpořit obnovu a rozvoj průmyslu v Evropě, a to i včetně poraženého Německa. Ta logika byla jednoduchá, lidé v zemích, ve kterých se mají dobře, nemají chuť se nechat zabíjet v nesmyslných válkách. Navíc všichni měli stále v paměti nepovedený Versaillský mír, který v řadě bodů nahrával těm politikům v Německu, kteří pomýšleli na druhé kolo války, a ta měla být tentokrát z jejich pohledu „úspěšná“. Ve Spojených státech si tehdy spočítali, že když se s Evropou rozdělí o trochu svého bohatství, nebudou muset jejich vojáci za nějaký čas jít již potřetí zachraňovat Evropu, která si opět rozpoutá nějaký ten velký konflikt. Když nechám stranou Marshallův plán, ve skutečnosti nazvaný Evropský program obnovy (European Recovery Program), který poskytl Evropě z amerických zdrojů nějakých 130 miliard dolarů v dnešních cenách, z naprosté většiny jako dar, tak další formou pomoci byla právě nízká cla. To, co bylo pochopitelné ještě v polovině padesátých let, není příliš pochopitelné dnes. Například u osobních aut při dovozu z USA do Evropy si připlatíte 10 % z hodnoty vozidla na clu a u motocyklů je pak clo mezi 6 až 8 %, a k tomu další brutální daň z přidané hodnoty, která se v různých zemí EU pohybuje od 19 do 25 %. To opačným směrem, z Evropy do USA u osobních aut činí clo jen 2,5 %, u motocyklů pak mezi 0 až 2,4 %, daň z přidané hodnoty v USA neznají. Můžeme diskutovat o tom, že ji suplují různé daně z prodeje (sales tax), které si určují jednotlivé státy, někde je nulová, někde je to „až“ 7 % – srovnejte si to ale s evropskými 25 % DPH. Opět, je otázkou, jak dlouho tohle bude Američany bavit.

Zajímavou kapitolou je pak Organizace spojených národů, ten podivný klub, kde gentlemani mají stejně silné slovo jako barbaři, a přiznejme si, těch barbarů je tam poměrně hodně. V moderní lidské historii byl vznik OSN druhým pokusem vytvořit jakousi platformu, kde by důstojní diplomaté a diplomatky moudře hledali shodu nad problémy světa. Ten první pokus se jmenoval Společnost národů a dopadl tragicky, jednak proto, že barbaři, tehdy nacionálně socialistické Německo a jeho kamarádi, internacionálně socialistický Sovětský svaz, fašistická Itálie a militaristické Japonsko, jeho práci napřed sabotovali, a když už ho k ničemu nepotřebovali, tak ho jednoduše opustili. A ve velké míře selhal také proto, že se jeho členem nestaly Spojené státy, které ve světě po první světové válce jako jediné měly ekonomickou a vojenskou sílu na to, hrát „světového četníka“, USA ale o tuto roli nestály, a hlavně věřily, že Evropa je masakrem první světové války dostatečně poučena, aby se do dalšího nepouštěla. Evropa je ale Evropa a ta se ve vytváření problémů a jejich hloupých řešeních přímo vyžívá. Například, když napadeným zemím moudře radí, že když je napadne agresivní soused, je dobré mu dát kus území a pak už nastane věčný mír. Tak jako to radili Československu v Mnichově v roce 1938, případně Ukrajině v Minsku v roce 2014.

Pokusem číslo dvě tedy je Organizace spojených národů, a aby někdo z budoucích amerických prezidentů z ní nemohl až tak snadno „vyklouznout“, její sídlo je v New Yorku a Spojené státy na její provoz přispívají největší částkou. To vše v situaci, kdy z nějakých neznámých historických důvodů na jeho provoz nepřispívá celá řada zemí vůbec nic, nejčastěji to jsou země, které nenávidí Západ i naše neustálé hledání „konsensu“. Ještě víc je postavené na hlavu financování celé řady agentur OSN. Za všechny mohu na prvním místě jmenovat agenturu UNRWA, tedy jedinou agenturu v rámci OSN, která má na starosti jen jednu jedinou národní skupinu, totiž „palestinské uprchlíky“. A to nepřetržitě již od roku 1948. Aniž bych chtěl nějak snižovat utrpení Palestinců, kteří byli z některých území dnešního Izraele před sedmdesáti šesti lety skutečně dílem vyhnáni, z části pak sami odešli ve víře, že armády sousedních arabských zemí Židy vyvraždí a oni se vrátí a obsadí ta místa, která Židé dokázali v poušti zúrodnit, tak je skutečně obtížné pochopit, proč stejnou péči OSN nezískal nikdo jiný. A že těch vyhnanců a uprchlíků od konce druhé světové války bylo. Od poražených Němců odsunutých z Polska, Československa, Nizozemí, Francie, přes Židy okradené a vyhnané z arabských zemí po vzniku Izraele, miliony Afričanů dodnes vyháněných ze zemí namalovaných Evropany podle pravítka u stolu v Berlíně, bez ohledu na geografické a etnické rozdělení tohoto nešťastného kontinentu, a konče v posledních letech Kurdy a Jezídy na Blízkém východě či třeba bílými farmáři vražděnými a vyháněnými ze zemí svých předků bez nejmenšího zájmu světového společenství z bývalé Rhodesie nebo dnešní Jižní Afriky. Přitom agentura UNRWA, která se stará o pět milionů registrovaných Palestinců, má k dispozici roční rozpočet ve výši 1,5 miliardy dolarů (a je z největší části financovaná USA), zatímco UNHCR, agentura OSN, která má na starosti všech 110 milionů nepalestinských uprchlíků po celém světě, operuje s průměrným ročním rozpočtem 10 miliard dolarů, a je opět z největší části financovaná právě USA. Jednoduchým přepočtem na hlavu je tak zřejmé, že pro úředníky OSN má ten, kdo se hlásí k palestinské identitě nárok na třikrát vyšší příspěvek než uprchlík z jakéhokoliv jiného místa na zemi. Neexistuje jediný důvod, proč by tomu tak mělo být. Palestinci jsou navíc arabský problém, nikoliv americký, v regionu je dostatek bohatých zemí, které na rozdíl od USA mají nikoliv deficitní, ale přebytkové rozpočty. Ty ale Palestincům peníze neposílají, a když už, tak zejména na zbraně. Přece, proč by se měly starat o školy, lékařskou péči a potravinovou pomoc, když to za ně dělají hloupí Američané a Evropané? Jak moc jsou ovšem za tuto péči Palestinci vděčni, nezapomněli ukázat 11. září, kdy slavili teroristické útoky na USA, nebo nyní po 7. říjnu, kdy vraždili v Izraeli a dodnes tu zadržují i americké občany. A opět je otázkou, z jakého důvodu jsou největším přispěvatelem UNHCR opět Američané. Jejich peníze touto cestou míří z velké části do Afriky, kterou ale ekonomicky vytěžuje Čína a nyní se o totéž snaží Rusko a Turecko. Přitom Spojené státy mají samy brutální náklady na péči s lidmi, kteří nelegálně přesidlují k nim. A jsem znovu u té zásadní otázky, jak dlouho tohle bude Američany ještě bavit?

A v podobném paradoxním duchu probíhá i americká vojenská a ekonomická pomoc hned v sousedství Palestinských území, v Egyptě. Do Egypta každý rok putuje pěkných 1,5 miliardy amerických dolarů, o které USA každý rok zvyšují své zadlužení. Je to takový pozůstatek mírových dohod z Camp Davidu, kdy Egypt, aby již s Izraelem neválčil, začal dostávat americké zbraňové systémy. Nepochopitelné je, že tato americká pomoc pokračuje i v době, kdy Egypt nakupuje zbraňové systémy od globálních rivalů USA (nedostává je, platí za ně normální komerční ceny). A pokračuje i v době, kdy Egypt odmítá tyto zbraně použít proti teroristům podporovaným a řízeným z Iránu, kteří poškozují egyptskou ekonomiku, a Egypt nechává boj proti nim na USA. Jsem zvědavý, jak dlouho i tohle bude Američany ještě bavit.

Mám Ameriku rád, možná jsem měl radši Ameriku Ronalda Regana, ale stále je to jedna z mála zemí světa, kam lidé odcházejí za lepším životem, včetně prominentů ze zemí a režimů, které ji verbálně nenávidí, jako například z Ruska. Porodní turistika, kdy těhotné Rusky létají do USA, aby tam jejich narozené děti získaly americké občanství, se nijak nezmenšila ani po začátku současné ruské války. Amerika je jediná země, která garantuje bezpečnost zemím Evropské unie, Japonsku, Jižní Koreji, z části i Izraeli, ale i zemím, které by většina Evropanů musela hledat na mapě. Neznamená to, že Amerika nedělá chyby, dělá, já osobně mám dodnes problém s druhou válkou v Zálivu, s nesmyslnou snahou zavádět naše pojetí demokracie v Afghánistánu, nebo podporou Arabského jara, které rozvrátilo Blízký východ. Ale je fér si přiznat, že třeba právě Arabské jaro mělo podporu primárně z Evropy a Amerika se přidala, aby Evropa, která opět jednou přecenila své síly, neztratila tvář. Stejně tak je fér si přiznat, že mnohem víc nestability do našeho světa přináší Rusko, Turecko, Severní Korea, ale i hloupá postkoloniální politika Velké Británie či Francie. Proto bych byl rád, kdyby naši politici našli více porozumění pro americké obavy, a pro to co tíží běžné Američany. Bojím se, že platit všem účty, a ještě ze sebe dělat otloukánka, opravdu nemusí Američany už dlouho bavit. Co potom bude s OSN, Severoatlantickou aliancí, a nakonec i s Evropou proto už máme historické precedenty, a nikdy to nebylo nic hezkého.