Přestože se vláda Petra Fialy navenek prezentovala jako „rozpočtově odpovědná“, s jejím koncem se ukazuje, že realita je odlišná. Kromě toho, že její rozpočet počítá s deficitem 286 miliard korun, stále v něm řada položek schází. Jednou z nich jsou ztráty v rozpočtech zdravotních pojišťoven.
Vláda a opozice se neshodnou v názoru na to, kdo může za neúspěchy a naopak, kdo „má právo“ si připsat kladné body za to, co se podařilo. To není nic nového a není to ani specialita České republiky. Novinkou také není to, že pozici ministra financí zastává někdo, kdo na ni zjevně nestačí.
To, co je nyní poněkud nezvyklé, je dojem, jako by končící ministr financí ani nepočítal s úspěchem ve volbách. Vždyť jak jinak si vysvětlit jím připravený návrh státního rozpočtu na rok 2026? To, že ministerstvo financí zjevně navýší předpokládané příjmy, které se ve skutečnosti nenaplní, to už zde několikrát v minulosti bylo. Ale skutečnost, že do rozpočtu nenaplánuje finance na výdaje, které stát bude muset uhradit, to je svým způsobem novum.
Ponechme stranou, že plánované další zadlužení naší země o dalších 286 miliard korun má hodně daleko k oné deklarované „rozpočtové odpovědnosti“. Zásadnější problém je, že ani tento astronomický dluh zdaleka neobsahuje všechny výdaje, které Českou republiku v příštím roce čekají. Již nyní se otevřeně hovoří o tom, že rozpočet nepočítá s výdaji v kapitolách ministerstva školství a ministerstva dopravy, se kterými přitom stát počítá.
Další průšvih
Další průšvih se rýsuje v oblasti zdravotnictví. Podle Národní rozpočtové rady se systém zdravotního pojištění postupně dostává do deficitu a jen za letošní rok (a to ještě ne za celý, údaj je ke konci července) skončilo hospodaření zdravotních pojišťoven v hotovostním vyjádření se záporným saldem ve výši zhruba tří miliard korun. Přitom podle některých údajů může „díra“ v rozpočtu zdravotních pojišťoven na základě úhradové vyhlášky ministra Válka jen za příští rok atakovat až 20 miliard korun.
Adam Vojtěch v našem rozhovoru také nastiňuje varianty možného řešení této situace tak, aby nedošlo k omezení lékařské péče a současně nevznikly problémy jednotlivým poskytovatelům lékařské péče. Současně má připravené systémové změny, které by měly znemožnit opakování této situace.
Tedy aby nebylo možné, aby ministerstvo zdravotnictví jednostranným rozhodnutím posílalo zdravotní pojišťovny každý rok do ztráty. Něco takového může nastat pouze v naprosto výjimečných situacích, ale nemůže z toho být setrvalý stav, který logicky vyčerpá všechny rezervy, které pojišťovny měly.
Co také zazní v tomto díle:
Kdy a proč vznikl deficit na účtech zdravotních pojišťoven?
Jak zamezit tomu, aby se něco podobného opakovalo a dát systému úhradových vyhlášek předvídatelnost?
Pro vyřešení současné krize není cesta změna aktuální úhradové vyhlášky.
O nutnosti posílit lůžkovou kapacitu dlouhodobé péče.
Počet zdravotních pojišťoven není příčina problému, a jejich dnešní počet není nijak neadekvátní, a to i v porovnání s našimi sousedy.
Nutnost posílení prevence a pozitivní motivace pro občany, aby se o své zdraví starali i v době, kde je nesužuje nemoc.
O možnostech větší centralizace specializovaných lékařských oborů, o budoucnosti AI a telemedicíny.
©2024 Milan Mikulecký. Všechna práva jsou vyhrazena.