Vzpomínka na Petra Šámala

Vždy, když někdo odejde, všichni se na něj snaží vzpomínat jen v dobrém. V případě Petra Šámala to mám jednoduché, já jsem ho zažil skutečně jen v tom dobrém. A myslím, že všichni, kdo ho znali v souvislosti s jeho vášní, s plastikovým modelářstvím to mají stejně.

Přiznám se, že já jako modelář za moc nestojím, ostatně naposledy jsem něco slepil někdy před pětatřiceti lety. Když se moje děti dostali do věku, kdy, již bylo na čase začít u nich rozvíjet jemnou motoriku, musel jsem sebekriticky uznat, že pod mým vedením by získali spíš negativní návyky. Zavolal Láďovi Šulcovi z Eduardu, s tím, že bych rád pro děti najal nějakého modeláře, který by je zasvětil do modelařiny v jedenadvacátém století. No a Láďa mi dal číslo právě na Petra Šámala, s tím, že vede modelářský kroužek v pražské Písnici. Tak jsem poprvé potkal Petra.

Co mě překvapilo? Kolik dětí do klubu Křížem Krážem chodí. To, že i když dnešní děti mají k autoritám jiný přístup, než jsme měli my, Petr i jeho kolegové je zvládnou „ukočírovat“ i bez fyzických trestů, nebo psychického zhroucení. A hlavně, že i pro děti na začátku puberty je Petr nezpochybnitelnou autoritou. Pochopil jsem, že vést modelářský klub není jen o samotném „patlání“, ale o víkendech strávených na modelářských soutěžích, o shánění sponzorů, jednání s majiteli prostor, kde klub funguje. Petr byl duší a motorem toho všeho. Ale u toho to nekončilo, Petr také organizoval cesty do různých muzeí. Jednu, u které jsem měl možnost být, z Točné do Vojenského technického muzea v Lešanech nám na poslední chvíli „vypadl“ řidič do historického Dodge WC 52. No, tak za volant usedl právě Petr, a statečně se popral s řízením auta bez synchronizované převodovky, a řady jiných vymožeností moderních aut.

Petr, kromě letadel produkovaných v různých měřítkách, měl rád také ty skutečné. Sám kdysi létal v Aeroklubu Točná, a když jsem mu nabídl možnost jít si zalítat, neodmítl. Přestože od dob, kdy sám usedal jako pilotní žák do kluzáku Blaník, uteklo hodně času, bylo znát, že pro lítání má pořád cit. Když převzal řízení, neměl jsem sebemenší nutkání jeho pilotáž, jakkoliv korigovat. Měli jsme možnost si spolu zalítat Stearmana, Zlína C 305 nebo Cessnu C 180 v úpravě pro „bush flying“. Petr mě pak překvapil, protože každé z těchto letadel si pořídil jako model s tím, že si je postaví přesně v tom zbarvení, v jakém jsme spolu letěli. Nevím, zda to stihl, nemoc, se kterou nakonec prohrál souboj o svůj život přišla (minimálně pro mě, protože Petr o svých potížích moc nemluvil) poměrně rychle a ve formě, která mu kromě bolestí způsobila i hospitalizaci v nemocnici. Přiznám se, že v paměti ho všichni budeme mít jako neúnavného organizátora a s jeho typickým úsměvem. Jako člověka, který nikdy neodmítl pomoc nikomu, kdo ho o ní požádal.

Sám mám tři děti a vím, jak je náročné se o ně starat, něco je naučit a předvídat co všechno je může napadnout. O to větší respekt a úctu mám k lidem, který se kromě těch vlastních věnují i dětem, které by pro ně mohli být cizí. Petr byl jedním z nich, vedl je k lásce k historii, k trpělivosti a učil je celé řadě dovedností, které jim neposkytne ani škola, ani jejich rodina. To vše ve svém volném čase a bez nároku na odměnu. V dnešní době, zaměřené na výkon, na peníze a vlastní úspěch, téměř postava z jiných časů. Petře budeš nám tu scházet.