V roce 1995 dostala ruská mafie v ČR tvrdý úder, svět ho ocenil, naši politici ne

První polovina devadesátých let byla v České republice divoká. Na jedné straně jsme získali svobodu. Na straně druhé docházelo k divokým přesunům majetků, na které byli nejlépe připraveni komunisté a zločinci. V květnu 1995 pro ruskou mafii, která se zde cítila nedotknutelná, ale přišel šok, zatýkání a deportace.

Americký filozof George Santayana je autorem citátu „Ti, kdo si nepomatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali.“ Pokud jde o přístup českého státu k ruským vlivům u nás jako by to platilo naprosto přesně. V případě Ruska totiž zájmy jejich státu a organizovaného zločinu od sebe nejsou příliš daleko. Česká republika toto sepjetí pocítila naplno na počátku devadesátých let. Nejen proto, že u nás došlo ke změně režimu, kdy zákonitě (tak jako kdekoliv jinde na světě) dochází na nějakou dobu k oslabení moci státu, a k rozsáhlým majetkovým přesunům. Bývá to doba, kdy se formují nové elity, často ale provázané s těmi předchozími a doby, kdy zločinci využívají jistého vakua, kdy represivní složky státu, které jsou logicky „umazané“ od spolupráce s předchozím režimem nejsou zcela funkční. Situace u nás byla také hodně komplikovaná dozvuky zpackané Havlovi amnestie, kdy policisté jen s naprostým vypětím sil zvládali nápor „běžné“ kriminality, v kombinaci s mizerným platovým ohodnocením, ale i malým společenským uznáním. Do toho všeho přišel 26. prosinec 1991 a rozpad Sovětského svazu.

Kromě nepřestavitelné bídy, do které komunisté dokázali jednu z nejbohatších zemí světa (minimálně pokud jde o nerostné suroviny) za více než sedmdesát let své vlády dovést, také pečlivě budovali své vlivové síly mimo samotný Sovětský svaz. Kromě těch oficiálních jako jsou pobočky komunistických stran, to byli i různé krycí obchodní firmy, neziskové organizace a také rozvětvený organizovaný zločin. To vše mělo „naleptávat“ společnost na Západě a z jisté části se jim to také dařilo. Po rozpadu SSSR tyto „investice“ z velké části „osiřeli“ a došlo z části k jejich divoké privatizaci postsovětským organizovaným zločinem, zčásti převzetím nástupcem KGB, dnešní ruské FSB. Přitom je třeba zdůraznit, že na počátku devadesátých let, ještě můžeme hovořit o postsovětském organizovaném zločinu, protože minimálně v této oblasti sovětský, internacionální duch přežíval asi nejdéle a k jeho nacionalizaci, tedy rozpadu na jednotlivé zločinecké sítě – ruskou, ukrajinskou, arménskou, gruzínskou a další, došlo až s relativně velkým časovým odstupem.

Pozice České republiky se z pohledu postsovětského organizovaného zločinu poněkud vymykala. Přestože zde také působila „byznysově“ oproti jiným zemím byla primárně vnímaná jako země tranzitní, a země kde se zejména „odpočívalo“, maximálně čistili peníze. Zkrátka postsovětští zločinci se zde cítili velice bezpečně, navíc v prostředí, které někteří z nich znali již z doby před rokem 1989, v prostředí, kde neměli jazykovou bariéru a kde měli řadu kontaktů na místní „nové elity“. Někdy jejich chování a pocit bezpečí působil na policisty a lidi z prostředí českých zpravodajských služeb jako otevřený výsměch. Jistým symbolem toho všeho byl dům U Holubů, v Praze na Smíchově. Byl to komplex několika restaurací, malého kasina a malého „bordelu“. Zde se postsovětská mafie scházela, domlouvala operace po světě, a cítila se zde naprosto bezpečně. Jak moc, o tom svědčila i „chodba slávy“ plná fotografií českých politiků a dalších osobností, kteří tento dům navštívili.

O to větší šok pro všechny přišel 30. května 1995, kdy do této „nedotknutelné oázy“ vrazila Policie, včetně jednotky Útvaru rychlého nasazení. Mafiáni byli vyvedeni, vyslechnuti, ale to nejdůležitější tehdy bylo, že se je podařilo ztotožnit. Řada z nich v té době měla několik propracovaných identit, a ani země jako USA nebo Izrael, na jejichž území postsovětský organizovaný zločin operoval, neměli přehled o tom „kdo je kdo“. Právě to, že se podařilo zmapovat strukturu jejich vedení, k přezdívkám a falešným identitám přiřadit skutečné tváře, to byl jeden z velkých úspěchů tohoto zásahu. Tím druhým pak fakt, že na řadu let byli tito mafiáni z ČR vypovězeni, a naprostá většina z nich se k nám již nikdy nepodívala. Přestože celá akce, a Zdeněk Macháček, který ji naplánoval a provedl byl vysoce oceňován po celém světě, doma přišla pomsta již v roce 1999, kdy byl Zdeněk účelově kriminalizován, a přestože nakonec pravda zvítězila, a on byl očištěn, od Policie odešel a další roky úspěšně působil na vrcholných manažerských pozicích v bankovním sektoru.

Co také zazní v tomto díle:

Začátky služby u Policie v čerstvě demokratickém státu a jak vznikaly nové specializované útvary.

Vznik a působení sovětského a postsovětského organizovaného zločinu.

O vzniku a působnosti supertajného policejního týmu Alfa.

Proč a v čem byl zásah U Holubů úspěšný, a čeho se tehdy báli čeští politici.

Jak proběhlo zatčení a falešné obvinění zkonstruované jako pomsta mafie.

Co můžeme očekávat po skončení rusko – ukrajinské války na poli organizovaného zločinu.