Češi jsou světovou špičkou ve výrobě plastikových modelů, i je ale ničí byrokracie.

Plastikové modelářství již dávno není o prostém sestavení modelu z krabičky. Dnešní modely odpovídají svým velkým vzorům do těch nejmenších detailů, a v některých případech, třeba při znázornění některých provozních opotřebení, zacházejí i dál než samotná realita. Lepí se dnes naprosto všechno, modely letadel, aut, vojenské techniky, lodí, strojů z komiksů a sci-fi filmů až po figury vojevůdců, ale i lepých děv. Také technika, která se používá při jejich stavbě oproti době před dvaceti lety nesmírně pokročila, a pokud chce někdo svůj model skutečně „vyšperkovat“ nepřeberným množstvím doplňků, které jsou dnes na trhu k dispozici, tak i jejich finanční náročnost.

Přes všechno dosud řečené je plastikové modelářství koníčkem vhodným pro děti, a to pro děti již od nějakých šesti let věku. Nejde jen o ono „odvedení od mobilních telefonů“, ale je to aktivita, která u dětí rozvíjí jemnou motoriku a která je dokáže přitáhnout k zájmu o historii. Ona totiž stavba každého modelu je spojená se studiem jeho předlohy a historických souvislostí. Často to není jen o příbězích, které přinášejí výrobci modelů u svých výrobků, ale i o podrobnějším studiu odborné a historické literatury.

Do Československa se první plastikové modely do prodeje dostaly začátkem šedesátých let, tehdy z NDR, nebo v síti prodejen Tuzex z dovozu z „kapitalistické ciziny“. První Československé výrobky jsou spojené s rokem 1970 a Kovozávody Prostějov a Jaroslavem Zatloukalem, aeroklubákem a leteckým modelářem, který jejich výrobu poněkud pokoutně prosadil do výrobního programu podniku, ve kterém pracoval. Jejich kvalita ve srovnání s produkcí NDR nebo Polska byla úplně jinde a často srovnatelná s tím, co bylo možné dovézt ze Západu. Oproti tomu, co ze Západu dovézt možné nebylo, se Kovozávody primárně zaměřovaly na letouny československých pilotů. Později vznikly další značky, Směr, OEZ Letohrad, nicméně s rokem 1989 a příchodem silných zavedených značek s kvalitním marketingem to vypadalo na konec „velké“ výroby plastikových modelů v Čechách.

Dnes v roce 2024 je situace naprosto odlišná. Celá řada slavných a velkých firem v USA a západní Evropě definitivně skončila a na jejich místa se prosadili výrobci z Čech, Ukrajiny a Ruska. Ano, výroba na západě stále běží a na trhu má významný podíl německý Revell, italská Italeri a japonská Tamiya, ale to je vše. Mezi světovou špičku, jak objemem produkce, tak kvalitou svých výrobků, patří společnost Eduard ze severočeských Obrnic. A právě o jejím zrodu, růstu, i dnešních problémech způsobovaných často nesmyslnou evropskou ale i naší národní legislativou, někdy spíš hraničících s prostou buzerací, i o tom, zda se taková výroba, která hodně pracuje s chemií, má vůbec šanci v Evropě udržet, je dnešní povídání.

Co také zazní v tomto díle:

Jak se z chemika stane továrník, který produkuje plastikové modely.

O „dřevních“ dobách českého plastikového modelářství. O peripetiích nákupů a výměn modelů v době socialismu.

Proč je modelařina vhodný koníček pro děti a o lidech, kteří se jim ve svém volném čase věnují.

O tom, kam všem se modelářství od výroby výukových modelů pro armády k dnešnímu dni dostala.

Proč různá nařízení z EU, ale i české zákony, často likvidují české průmyslové společnosti a zda hrozí konec tohoto výrobního odvětví u nás.